Sciencemag.cz
Doporučujeme
Psí schopnost rozumět lidským gestům a reagovat na ně (poslouchat je) je psům vrozená. I když vlčata spí s člověkem v posteli, chovají se jinak.
Nová studie provedená vědci z Duke University i dalších institucí testovala, zda psi mají vrozenou teorii mysli – míněno tím teorii lidské mysli, tedy schopnost být „napojeni“ na lidské signály.
Porovnávalo se 44 štěňat a 37 vlčat ve věku mezi 5 a 18 týdny. Ve Wildlife Science Center v Minnesotě byla štěňata vlků nejprve geneticky testována, aby se zjistilo, zda se nejedná o křížence (wolfdogy). Poté byla vlčata vychovávána v těsné interakci s lidmi. Člověk je krmil z ruky, spala se svým ošetřovatelem v posteli a již několik dní po narození se jim dostávalo prakticky nepřetržité lidské péče Naproti tomu psí štěňata z organizace Canine Companions for Independence žila se svou matkou a sourozenci a měla kontaktu s lidmi naopak méně.
Následovalo testování. V jednom pokusu výzkumníci ukryli pamlsek do jedné ze dvou misek a poté dali každému psovi i vlkovi nápovědu, která jim měla pomoci jídlo najít. Při některých pokusech lidé ukazovali a dívali se směrem, kde byla potrava ukryta. V jiných případech umístili vedle správného místa malý dřevěný špalíček – gesto, které štěňata nikdy předtím neviděla. Výsledky dopadly podle očekávání. I bez zvláštního výcviku pochopila štěňata psů ve věku 8 týdnů, kam mají jít, a měla dvakrát větší pravděpodobnost, že se trefí, než stejně stará štěňata vlků, i když ta strávila mezi lidmi mnohem více času. 17 z 31 psích štěňat šlo důsledně ke správné misce, mnoho štěňat hned od počátku testování, nejen bez výcviku, ale i bez jakékoliv zkušenosti s designem pokusu. Naproti tomu žádné z 26 vlčat vychovaných lidmi si nevedlo lépe, než kdyby se rozhodovala náhodně. (Kontrolní pokusy měly navíc za cíl vyloučit, že by rozhodování bylo založeno na pachu pamlsku.)
První autorkou studie byla Hannah Salomons pracující v laboratoři Briana Hareho na Duke University. Ten byl též mezi autory práce, problematikou se zabývá dlouhodobě.
Nejde přitom o to, zda/že štěně nebo vlče je obecně inteligentnější nebo které z nich rychleji dospívá. Štěňata psů a vlků se ukázala být stejně úspěšná v testech dalších kognitivních schopností, jako je paměť nebo ovládání motorických impulzů, které spočívalo v obcházení průhledných překážek mezi zvířetem a potravou.
Rozdíly se projevily ve schopnosti číst lidská gesta. Další testy (taktéž nepřekvapivě) ukázaly, že štěňata psů se také 30krát častěji než vlčata přiblížila k cizímu člověku. Štěňata se při vstupu do výběhu shromáždila, chtěla po návštěvníkovi lézt a olíznout mu obličej, zatímco většina vlčat utíkala a snažila se ukrýt v rohu.
Když byla psům a vlkům předložena potrava v uzavřené nádobě, takže se k ní nemohli dostat, vlčata se většinou snažila problém vyřešit sama, zatímco psí štěňata se více času obracela na lidi s prosbou o pomoc (dívala se jim do očí).
Štěňata psů podobně jako malé děti vrozeně chápou, že když člověk na něco ukazuje, snaží se jim tím něco sdělit a spolupracovat s nimi. Vlčata vychovávaná lidmi se to musí učit.
„Cooperative Communication with Humans Evolved to Emerge Early in Domestic Dogs,“ Current Biology, July 12, 2021. DOI: 10.1016/j.cub.2021.06.051
Zdroj: Duke University / Phys.org
Poznámky PH:
Právě o tom napsal už B. Haare i knihu, která vyšla rovněž česky (Geniální psi, Dokořán 2016), takže problém celé studie je v tom, že celkem nepřináší nic nového, respektive potvrzuje již dříve řečené.
Jinak vlci lidská gesta číst dokáží, jen to to musí naučit (vlci v zajetí reagují při výcviku naopak lépe na povely gesty než na hlas).
Ad „z vlka psa neuděláte“ – no ze sibiřské lišky (která nikdy ani domestikovaná nebyla) šlo udělat mazlíčka za pár generací. Z vlka by to nejspíš šlo také, záleží samozřejmě na tom, s jak velkou/variabilní populací by se pracovalo. (I když komplikací by zde mj. bylo, že vlk pohlavně dospívá později, cca ve 3 letech, jedna generace trvá déle.) Nakonec vlky se lidé ochočovali opakovaně, muselo jim to něco přinášet od počátku (jakkoliv tehdejší vlci nebyli totožní s vlky dnešními, u nichž zase proběhla na většině území selekce na strach z člověka).
Brian Hare si domestikaci představuje v první fázi spíše „řízenou vlkem“ než tím, že by se lidé brali rovnou vlčata na hraní. Někteří vlci se méně báli přiblížit člověku, živili se zbytky, četli lidská gesta (zda se lidé nechystají k agresi proti nim), sami lidi nenapadali, lidé je začali tolerovat podobně jako potulné psy…
Některé experimenty dávají i mírně odlišné výsledky. Viz také: Vlčata nosí míček i neznámému člověku
…..psí štěňata žila se svou matkou a sourozenci…
….Vlčata vychovávaná lidmi se to musí učit……
Když se cokoliv stane nového, podezřelého, lidské dítě se okamžitě snaží zaměřit na tvář matky, ze které čte význam situace….
No a štěně zjevně taky 🙂
Kontrolní skupina štěňat měla mít stejnou situaci jako vlčata.
mozna matka psiho stenete u toho nebyla, kdyz prisel neznamny clovek? tohle je zajimave u krizencu prvni generace i u ceskoslovenskych vlcaku. vetsinou jdou k neznamemu cloveku, ale varovnym zastekanim matky se po par pripadech velmi snadno prepnou do rezimu, ze neznamemu cloveku uz duverovat nebudou. u cs vlcaku na tuto moznost pry lepe davat pozor, tedy nechceme-li psa placheho (bude zit mezi lidmi, takze mu tato vlastnost ke stesti neprida).