Sciencemag.cz
Doporučujeme
Všechno nasvědčuje tomu, že teplokrevnost suchozemských obratlovců vznikla několikrát nezávisle na sobě. Jak by to mohlo být jinak, když společný předek savců a ptáků žil tak strašně dávno? Kdoví.
Po desetiletí se paleontologové dohadují o teplokrevnosti dinosaurů (někteří mohli být, nebo dokonce u některých druhů se teplokrevnost mohla týkat jen určité části života). Teplokrevní zřejmě byli (alespoň někteří) cynodonti, tedy skupiny plazů, které stály na počátku linie vedoucí k savcům (poznámka: tady je třeba si uvědomit, že z kladistického hlediska nemá skupina „plazi“ moc smysl; savcovití plazi mají k savcům blíže než k ještěrkám, jako první se odštěpily želvy, které zase mají od ostatních plazů nejdále atd.).
Nicméně dosud se předpokládalo, že teplokrevnost je evoluční novinka v tom smyslu, že poslední společný předek linie vedoucí k savcům a k ještěrům teplokrevný nebyl. Nový výzkum tento názor zpochybňuje.
Vědci z univerzity v Bonnu, kteří své výsledky publikovali v Comptes Rendus Palevol, se konkrétně zaměřují na tvora zvaného ophiacodon. Ten žil někdy před 290-300 miliony let, cca na přelomu karbonu a permu. Ophiacodon patří už k synapsidům, tj. „savcoidním“ plazům (problém s terminologií vzhledem ke kladistice viz výše), nicméně je blízko linie, kdy se synapsidi oddělili od skupiny vedoucí k ještěrům, krokodýlům a dinosaurům (včetně ptáků, samozřejmě).
Ophiacodonovi podle nového výzkumu kosti rostly rychle, čímž připomínal organismy teplokrevné; rychlý růst zase vyžaduje jiné uspořádání kolagenových vláken a podpůrného hydroxyapatitu, aby si kost udržela mechanickou stabilitu – proto na teplokrevnost vůbec můžeme usuzovat i z paleontologického záznamu. Pokud tak blízko u dělení linií narážíme na teplokrevnost, pak je možné nebo snad i pravděpodobné, že jde o původní, primitivní vlastnost i společného předka – že by tedy poslední společný předek nás a krokodýla reguloval svou tělesnou teplotu a mnohé skupiny „plazů“ tuto funkci odbouraly.
Dosud se předpokládalo, že synapsidi si teplokrevnost vyvinuli někdy před 270 miliony lety, tj. později a až po odštěpení linie od ostatních plazů.
Ophiacodon na pohled asi vypadal jako dnešní ještěrka, tedy poněkud přerostlá – různé zdroje uvádějí jeho délku mezi 2 a 4 metry. Mohl žít z části i ve vodě a téměř jistě šlo o predátora (šelmu? když už to byl skoro-savec? :-)).
Zdroj: Phys.org a další
Poznámka: Teplokrevnost může samozřejmě zase zanikat; něco podobného pozorujeme dnes u rypošů. Zde se předpokládá, že selekce tlačí rypoše ke zmenšování těla (však, jak svědčí jeho anglický název mole rat, žije „krtčím“ stylem). Při zmenšování organismu klesá produkovaná energie cca s 3. mocninou (objem svaloviny, která vytváří teplo), naopak tepelné ztráty jen s druhou mocninou (povrch). Zmenšující se rypoš tedy může mít problém udržovat stálou tělesnou teplotu; možným řešením je to tedy prostě nedělat. Jinou strategií by mohlo být třeba „zakulacovat se“, tj. snažit se mít při daném objemu co nejmenší povrch. To se ale zase nehodí vzhledem k životu v norách.
Dinosauři byli teplokrevní!Nemá smysl zde hledat „třetí cesty“a „šalamounská řešení“!