Sciencemag.cz
Doporučujeme
Proč neexistuje žádná kolektivní mysl.
Fascinující interakce mezi stereotypním vrozeným chováním a sociálním učením jsou patrné i v souvislosti s komunikací včel, což už jsme koneckonců viděli na příkladu taneční komunikace u rodu Apis. Zatímco symbolické kódy pro vzdálenost a směr jsou do značné míry vrozené, informace se dělnice učí sledováním tančících včel uvnitř včelstva a následně je využijí poté, co vyletí ven z úlu. Dalším příkladem souhry mezi vrozenými a naučenými behaviorálními komunikačními projevy je dělení včelstev včely medonosné. Když k tomu dojde, podstatná část včelstva (asi 10 000 jedinců) opustí úl nebo původní hnízdo, vezme s sebou starou matku a hledá vhodný nový domov. Během příprav je matka dělnicemi neustále „obtěžována“ (kousáním, strkáním nebo vibrováním), aby zeštíhlila a byla schopná rojení (poté, co přinejmenším od předchozího léta nevyletěla z hnízda). Než nadejde čas odletu, dotírají aktivní dělnice na další, zatím neaktivní včely, třesou jimi a nakonec na ně bzučí a pobíhají mezi nimi, aby je vyburcovaly.
…
Co se stane poté, co se roj ve tvaru visícího hroznu usadí na větvi stromu, je dobře prozkoumané. Včely musí najít nové vhodné místo pro vybudování hnízda. V sázce je toho hodně. Včely medonosné hnízdí přirozeně ve stromových dutinách, avšak ne každá dutina je využitelná: musí být dostatečně velká, ale zase ne příliš, nesmí být ani příliš vlhká, měla by mít přiměřeně malý vstupní otvor, aby jej šlo bránit a chránit před nepřízní počasí, a tak dále. Stěžejní výzvou při přesunu do nového domova potom není pouze ho najít, ale i přimět roj, aby se shodl na jednom konkrétním místě. Odlišnost názorů zde nepřichází v úvahu. Dělnice nedokážou dlouho přežívat samotné, dokonce ani ve velkých skupinách, bez matky, takže je nutné dospět ke shodě dřív, než jim dojde potrava nebo než začne významnou hrozbu představovat počasí. Ideálně je potřeba, aby se nový domov nacházel uprostřed bohatých květních zdrojů potravy, jelikož včely musí nové hnízdo vyplnit plásty a dostatečnými zásobami pro přežití zimy. To rozhodně není nic snadného a včely, které se rozhodnou špatně, během chladného období často zemřou hlady nebo umrznou.
…
Detaily toho, jak průzkumnice sdělují roji svá doporučení, odhalil o století později Martin Lindauer. Na jaře roku 1949 pozoroval roj usazený v křoví a ke svému překvapení spatřil, že mnoho dělnic předvádí osmičkové kmitavé tance (komunikační systém sloužící k předávání informací o poloze potravního zdroje; viz kapitolu 5). Zpočátku se domníval, že včely ukazují polohu výnosných květnatých lokalit, snad aby roj doplnil živiny, než najde nové místo vhodné k vybudování hnízda; poté si ale všiml něčeho zvláštního.
Zdálo se, že několik tančících včel je pokryto černým prachem, nejednalo se však o černý pyl máku – když Lindauer včely chytil a přidržel si je u nosu, zjistil, že páchnou sazemi. Došlo mu, že se tyto „špinavé tanečnice“ právě vrátily z nepoužívaného komína ve válkou zničeném Mnichově a že nepátraly po květech, nýbrž po novém místě pro založení hnízda. Přišel na to, že tentýž „jazyk“, který slouží ke komunikaci o poloze květů, používá i včelí roj při hledání nového domova.
…
Lindauer zjistil, že mnoho desítek průzkumnic prohledává oblast o rozloze až 70 km čtverečních a vrací se k roji, kterému tyto včely tanečním „jazykem“ oznamují souřadnice všech vhodných dutin, jež objevily (obr. 8.5). Včely sledující tance dekódují sdělené prostorové informace, zapamatují si je a samy si poté letí označenou lokalitu prohlédnout: jde o značně specializovanou formu sociálního učení. Objevuje se tu velké množství protichůdných informací: různé průzkumnice se vracejí s informacemi o různých místech odlišných kvalit. Během několika hodin nebo dní ovšem postupně dochází ke vzájemné shodě, až se nakonec všechny tanečnice v roji shodnou na jediné lokalitě: v tom okamžiku se roj vznese a rozletí k novému domovu, na němž se včely shodly a který se může nacházet i několik kilometrů daleko. Když o těchto pozorováních Lindauer poprvé informoval svého mentora Karla von Frische, ten zvolal: „Gratuluji! Stal jsi se svědkem dokonalé parlamentní debaty. Tvé včely zjevně dokážou změnit názor, ohlásí-li jiné průzkumnice nález lepšího místa k hnízdění!“
O generaci později pokračoval ve výzkumu chování rojení včel Tom Seeley – ten dokonce věnoval několik desítek let své vědecké kariéry (a celou knihu s nezapomenutelným názvem Honeybee Democracy neboli „Včelí demokracie“) studiu procesu, jakým se dospívá k rozhodnutí v otázce nového domova. Zasloužil se o pozoruhodný objev, a sice že konečného konsensu se dosahuje na základě zcela decentralizované organizace: neexistuje žádný jedinec, který by sčítal hlasy pro navržené lokality, ani žádný vůdce, ani synchronní odpovědi na nějaký příkaz; a neděje se ani to, že by jednotlivci porovnávali jednotlivé tancem sdělované prostorové informace nebo informace o kvalitě lokality vhodné pro založení nového hnízda.
Místo toho jsou lepší lokality jednoduše indikovány delšími tanci, což zvyšuje pravděpodobnost, že dělnice, které se zcela nahodile pohybují po nahloučeném roji, tak pouhou náhodou narazí na tanečnici s lepšími informacemi. Na průzkum lepších lokalit indikovaných delšími tanci se díky tomu vypraví více jedinců, kteří se pak vrátí k roji a sami budou na daná místa upozorňovat svými tanci, což vyvolá lavinový efekt, při němž se stále více a více jedinců bude shodovat na nejlepším možném řešení.
Nicméně mezi tanečnicemi, které upřednostňují různá místa, dochází i k inhibičním interakcím: pokud tanečnice narazí na jiné, jež upozorňují na odlišnou lokalitu (což pozná například podle pachu místa, který na nich ulpěl), pokusí se tance přerušit „signálem stůj!“ (nárazem hlavou do tancující včely a bzukotem o frekvenci asi 350 Hz). Tato vzájemná inhibice probíhající mezi skupinami tanečnic může včelám pomoct vymanit se při rozhodování z patové situace a urychlit dosažení shody. Konečné rozhodnutí o odletu se však neuskutečňuje v samotném roji, ale na místě, které jako první dosáhne určitého minimálního počtu průzkumnic. Jakmile se na jednom z potenciálních hnízdišť současně sejde dvacet až třicet průzkumnic, přiměje je to vrátit se k roji a nastartovat jeho odlet. Dosahují toho určitými behaviorálními projevy shodnými s těmi, jež podnítily původní odchod roje z úlu – dělnice například třesou jinými dělnicemi a s bzučením probíhají skupinami neaktivních jedinců.
Když už se jednou dá roj do pohybu, působí zasvěcené průzkumnice (které cílovou lokalitu navštívily už dříve) jako průvodci zajišťující, že se roj bude ubírat správným směrem. Dělají to tak, že v blízkosti vrcholu a přední části roje provádějí ve vysoké rychlosti nápadné letové manévry, načež se pomalejším a méně okázalým letem vracejí zpět do roje, aby znovu zahájily další vysokorychlostní letový segment, ukazující správný směr.
…
Na těchto pozorováních je založen populární názor, že u sociálního hmyzu je jednotlivec nemyslícím strojem a že inteligentní chování vzniká pouze samoorganizací jako funkce celé skupiny. To vedlo k představě, někdy šířené víceméně šeptem, že zdrojem rojové inteligence je kvalitativně odlišná forma vědomí než u individuální inteligence, že je to „kolektivní mysl“. V této souvislosti je ovšem vhodné odlišit skutečné psychologické pojetí termínů „vědomí“ a „inteligence“ od jejich metaforického používání.
Vědomím či inteligencí disponují pouze jednotlivé živé bytosti. Konkrétní zástupci sociálního hmyzu mají – tak jako konkrétní lidé – specializované sociálně-kognitivní procesy, které jim usnadňují skupinovou koordinaci (i když se tyto procesy a výsledky u člověka a u hmyzu zásadně liší), což zase může být výhodné jak pro skupinu jako celek, tak pro její jednotlivé členy. Lidem i včelám to umožňuje řešit úkoly, jež by nedokázal vyřešit žádný jednotlivec, a to i takové, které by bez koordinace mezi jednotlivci pravděpodobně ani nebyly řešitelné. Pro obě skupiny rovněž platí, že kolektivní činy mohou vnějšímu pozorovateli připadat jako forma rojové inteligence, která vyžaduje existenci kolektivní mysli.
Jenže například vzpomínka na určité vhodné místo pro zřízení hnízda je uložená pouze v mozku těch konkrétních jedinců, kteří lokalitu prozkoumali nebo se o ní prostřednictvím tance dozvěděli od zasvěcených včel. I kdyby existoval nějaký unikátní emoční stav spjatý s rojením, jak se domníval Buttel-Reepen, stále by se týkal jen konkrétních jedinců, nikoli roje jako kolektivní bytosti.
Neexistuje nic jako cítit se být rojem, a proto neexistuje ani kolektivní mysl. Lze se pouze cítit jako součást roje, v němž je tolik myslí a tolik zkušeností, kolik členů má taková skupina.
úryvek z knihy:
Lars Chittka: Včelí mysl
Academia 2025
O knize na webu vydavatele
Když se řekne včela, většina lidí si představí včelu medonosnou a někteří si vzpomenou i na několik druhů čmeláků. Na světě však existuje více než 20 000 druhů včel a ty sociální tvoří vedle mnoha samotářských jen malou část. Ačkoli nám mohou zástupci různých druhů včel připadat jako nemyslící, naprogramované a zaměnitelné entity, skutečnost je zcela odlišná a mnohem zajímavější, jak ve své knize ukazuje německý biolog Lars Chittka…
