Sciencemag.cz
Doporučujeme
Proč se pacientům přitíží, když se dozvědí, že se na za ně někdo modlí? U příležitosti Velikonoc trochu kacířský pohled na zázraky. Následující dva náměty jsou především myšlenkovými experimenty, protože je otázkou, nakolik se můžeme spolehnout na vstupní data.
První statistiky pocházejí z knihy Richarda Dawkinse Boží blud (česky Academia 2009). Popisuje se zde experiment, kdy pacienti byli rozděleni do tří skupin. Za první se nikdo nemodlil a nic se jim neřeklo. Za druhou se věřící křesťané modlili a pacienti o tom nevěděli, za třetí se modlili a pacientům se to řeklo. Mezi první a druhou skupinou nebyly zjištěny rozdíly, třetí na tom ovšem byla hůře.
Statistika je ošidná, jindy by to třeba vyšlo jinak (bezpochyby existují i metastudie, které posuzují souhrny podobných studií), nicméně připusťme, že to takto fungovalo. Proč? Lékaři vysvětlovali situaci vznikem úzkosti, stresem, trémou, že se na pacienty soustředila taková pozornost. Logický výklad by také zněl, že si člověk řekne, že když se za něj někdo modlí, musí na tom být už opravdu špatně (a následný strach – PH: tento výklad bych preferoval). Šlo o pacienty po koronárním by-passu a posuzovala se míra jejich pooperačních komplikací.
Další možná vysvětlení tohoto „anti-placebo“ efektu – mají nějaké tipy čtenáři? Možná by stálo za to ještě sledované pacienty rozdělit na další podskupiny (věří sami v účinnost modlitby, jsou věřící apod.)?
Druhý zajímavý myšlenkový experiment na téma zázraků pochází z knihy Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner: Mysli jako freak (česky Paseka 2014). Zde se popisuje Boží soud ve středověku, konkrétně v Uhrách ve 13. století. (Mimochodem, jinde se lze dočíst, že podobná praxe se uplatňovala i v Českém státě, zrušena byla ale už za Karla IV., neb církev měla k ordálům dost dvojznačný vztah; šlo vlastně o „vynucování“ si zázraku).
V rámci vyšetřování podezřelých se ti, kdo se nepřiznali (a současně nebyli rovnou osvobozeni jako zjevně nevinní), museli dotknout rozpáleného železa. Interpretace zněla, že kdo je nevinný, nepopálí se (v jiné verzi ordálu se „čarodějnice vhozená do vody se neutopí“, čili tak jako tak bylo vše ztraceno).
Data ze soudních líčení jsou šokující: Ve 208 případech se popálilo 78 lidí, tedy 130 se nepopálilo. Jak vše vysvětlit? Nevěříme na zázraky ani na to, že chodci úspěšní po žhavém uhlí dokážou brát do rukou železo a navíc je jich v populaci většina.
„Experiment“ dle výše uvedených autorů tedy musel být zmanipulovaný. Soudci nějak dokázali oklamat přihlížející dav a do rukou dávali rozpálené železo jen těm, o nichž si sami mysleli, že jsou vinní či se jim nelíbili. Eventuálně občas možná museli nechat odsoudit i nevinného, obětovat ho – cílem samozřejmě bylo, aby lidé věřili v účinnost zkoušky a pokud byli vinní, přiznali se už předtím.
Interpretace autorů knihy zní, že jediní, kdo nevěřili v Boha, byli tedy samotní kněží; lze namítnout, že kněží nejspíš v Boha věřili, nevěřili pouze v takovýhle Boží soud. Otázkou je, jak se podařilo vše utajit – to se nikdo nepodřekl, ať už záměrně (nějaký církevní reformátor, odpadlý kněz…) nebo v opilosti v hospodě? Nebo před sebou máme spíše příklad teorie her? Nakonec (skoro?) všichni tušili, že jde o divadlo a o vině nerozhoduje Bůh, ale kněz? Šlo spíše o sílu nervů a o to, že obžalovaný věřil, že kněze přesvědčil o své nevině, a proto žhavé železo do rukou nedostane?
