Sciencemag.cz
Doporučujeme
V řadě případů (oprávněně) předpokládáme nebo máme alespoň podezření, že naši obchodní partneři-poradci nám nedávají ta nejlepší doporučení, protože jsou v konfliktu zájmů. Lékař má např. vazby na konkrétní farmaceutické firmy, o metodách rozhoduje podle cenové politiky pojišťovny. Bankéř a finanční poradce jsou různě motivováni k prodeji různých finančních produktů. Ale i takový automechanik současně radí a současně pak je placen se další prováděné operace. Samozřejmě těžko s takovou situací něco dělat (respektive by to asi přineslo víc škody než užitku: jeden člověk by vám doporučoval, zda zub vyvrtat, někdo jiný by to pak udělal, navíc ani mezi nimi by nemohly být žádné vztahy); nicméně mnohdy se předpokládá, že dostatečným řešením by byla transparentnost. Zákazník by prostě o tom, jak je jeho partner dále finančně motivován, musel být informován. A pak by se rozhodoval s přihlédnutím k této informaci…
Behaviorální ekonom Dan Arieli sice samozřejmě obecně souhlasí, nicméně upozorňuje, že když se v tomto ohledu provedl experiment, jeho výsledky byly velmi překvapivé.
Základní zarámování: „znalci“ měli poskytnout radu „laikům“, na nichž ovšem bylo finální rozhodnutí. I laik měl možnost si o situaci udělat nějaký obrázek, tj. nebyl poradci vydán na milost. Konkrétně šlo v experimentu o sklenici různě plnou mincí. Poradci si mohli sklenici prohlížet déle a navíc dostali informaci, že ve sklenici je mezi 10 a 30 dolary. Laikové byli vypláceni podle toho, jak přesně se jejich odhad přiblížil skutečnosti.
První verze pokusu – poradci byli vypláceni stejně jako laikové; řádný střet zájmů a snažili se radit co nejlépe. Laici jim cca věřili.
Druhá verze – poradci dostali zaplaceno o to víc, o co víc laikové skutečnou hodnotu přestřelili. V první verzi poradci doporučovali říct v průměru 16,5 dolarů, ve druhé 20 dolarů. (Proč ne ještě víc? Laici stále sklenici viděli a zjevně absurdní radu by už vůbec nebrali v potaz. Navíc D. Arieli má svoji vlastní teorii o tom, že lidé podvádějí jen do určité míry, aby to nepřišlo blbé jim samým. Ale tento aspekt můžeme zde pominout, protože i bez toho by dávalo smysl, aby se poradci drželi při zemi.) Laici opět cca věřili.
Třetí verze se nijak nelišila od druhé, ale poradci zde museli oznámit laikům svou finanční zainteresovanost. A výsledek? Poradci začali radit 24 dolarů („když už to ví, můžu nadsadit víc, on si to stejně sníží“ nebo nějaký příbuzný logický mechanismus). Laici pak svůj odhad opravdu snížili, ale v průměru jen o 2 dolary. V průměru tedy částku ve sklenici odhadli hůře a získali menší odměnu.
„Zveřejňování /informace o střetu zájmů/ přineslo ještě větší zaujatost. Odhadci si vydělali míň a poradci ještě víc,“ uzavírá experiment D. Arieli.
Samozřejmě, jde o jednu konkrétní modelovou situaci, nicméně výsledek stejně nutí k přemýšlení, nebo se minimálně jedná o zajímavou kuriozitu/paradox…
Zdroj: Dan Arieli: Jak drahá je nepoctivost, Práh 2012
