Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ani obchod se nemusí vždy vyplácet. A jak souvisí středověký mor a husitství, přesněji řečeno přijímání pod obojí?
Přínosy obchodu jsou očividné. Některé říše trvaly mj. i proto, že svým elitám dokázaly zajišťovat dovoz luxusního zboží z větší vzdálenosti (jako první se toto uvádí o Akkadu). Speciálně pak závislost na obchodu platila pro území vzdálená či s extrémním klimatem (takové Grónsko za Vikingů se bez dovozu neobešlo asi ani v klimaticky nejpříhodnějším čase). I elity stepních říší od Mongolska po Střední Asii/východní Evropu vždy vyžadovaly import zboží z okolních oblastí.
Obchod, ať už „volný“, nebo řízený státem, ale nefungoval na velké vzdálenosti nepřetržitě, nebo alespoň ne ve stejné míře. Právě epidemie spolu s válkami představovaly vždy jeho hlavní překážku. Epidemie moru (černé smrti) ve 14. století moru podle všeho začala v Číně. I když zdecimovala Evropu i muslimský svět, její hlavní geopolitický dopad byl zřejmě jinde, uvádí alespoň Jack Weatherford. V důsledku moru se totiž zhroutila mongolská říše, respektive nástupnické státy Čingischánových potomků.
Mongolská říše dokázala zajistit hladké fungování Hedvábné stezky. Vládnoucí vrstva, respektive stepní nomádi obecně, podporovali vlády/politické uspořádání, pokud jim státy dokázaly zajistit přísun luxusního zboží, ale i běžných zemědělských a řemeslných výrobků. Stepi byly v té době osídlené hustěji než dříve a nebyly soběstačné ani z hlediska základních potravin.
Mongolské „globální“ říše následkem morové epidemie padly, a to ačkoliv v samotných stepích epidemie nezpůsobila velké ztráty na životech (prý i proto, že příslušné blechy nesnášejí pach koní). Ve střední Asii ovšem nemoc vyhladila primárně obchodní komunity – ty, kdo zajišťovali fungování obchodu. Příslušné trasy přitom často nebyly nijak „zálohované“ (což zase mohlo souviset s dobyvatelskou politikou za Čingischána a jeho nástupců: jednu obchodní trasu ovládnout, města ležící mimo ni pak klidně zničit). Od Číny po Evropu přicházely v době černé smrti také různá opatření proti cizincům, což sice mělo svou logiku, ale fungování dálkového obchodu rozhodně neprospělo. Po zhroucení obchodních tras přicházeli mongolští vládci o podporu místního obyvatelstva. Aby si ji udrželi/znovu získali, opustili původní „sekulární“ ideu a přestupovali na místní náboženství, na Blízkém východě (+ Zlatá horda, Krymský chanát…) k islámu atd. Pak už ale nástupnické státy Čingischánovy říše nic skoro nespojovalo, vzrostla míra konfliktů mezi nimi, obchodní trasy fungovaly o to méně, původní mongolské dynastie byly svrženy a jedna etapa globalizace skončila…
Zdroj: Jack Weatherford: Čingischán a utváření moderního světa, Bbart, Praha 2006 a další
Poznámky PH:
Na druhé straně dnes se již rozlišuje volný pohyb lidí, zboží a kapitálu. Lze tedy čerpat z přínosů obchodu a přitom rizika epidemií snižovat (kamiony přes hranice jezdí i v době koronaviru). V tom se doba koronaviru přece jen liší od doby černé smrti, kdy jednotlivé složky volného obchodu od sebe nešlo separovat; úplně to asi nelze ani dnes.
Je to zvláštní představa, že by zrovna destrukce za Čingischána nějak prospěla rozvoji obchodu – ale nakonec i Řím nejprve svá území nějak dobyl, často opět destruktivním způsobem. (Někdy se uvádí, že brutální bylo zejména dobývání za Timura Lenka–Tamerlána, obě vlny mongolských výbojů se zpětně ztotožňují a Čingischán je v tom trochu nevinně, ale máme tomu věřit?)
Obecněji: Epidemie se dávají do souvislosti s pádem Říma (sporné), zdecimovaly mnohé kultury předkolumbovské Ameriky, ještě než dorazili samotní Evropané. Zajímavou kapitolou je mor za Justiniána (podlomil nějak moc Byzance? Ano, ale relativně možná ne, protože zasaženy byly i sousední mocnosti) a mor v Athénách na počátku Peloponéské války, jemuž podlehl i Perikles. Pro zájemce o virtuální dějiny by to mohlo být téma zajímavé a dosud zřejmě opomíjené. Změnily by se nějak dějiny, kdyby Athény zvítězily nad Spartou (jistě téma na samostatný text)?
Co se týče epidemie moru v Evropě ve 14. století, protože zasáhla zhruba stejně celý kontinent, ani zde mocenské poměry příliš nezměnila. Nicméně výše zmíněná souvislost s husitstvím, respektive přijímáním pod obojí, je následující. Laici dostávali při přijímání víno běžně zřejmě ještě ve 14. století a teprve morová epidemie to změnila – nikdo by během epidemie nejspíš přijímat víno ani nechtěl. Co je ale zajímavé, tato změna přešla jaksi tiše, bez toho, aby k tomu byla vydána nějaká papežská bula apod. (Příčiny asi očividné, bát se, že by se někdo Kristovou krví mohl nakazit, to je přece jasný nedostatek víry apod.) V době Jana Husa si zřejmě již nikdo nepamatoval, kdy ke změně došlo, a příslušný kontext neznal. (Viz na toto téma i Wikipedia.cz)
(Samozřejmě by se dalo spekulovat i o tom, že husitství či reformace souvisely s morovou epidemií i obecněji, zásadněji – v tom, že oficiální církev tehdy nedokázala „zajistit ochranu“, ztratila kredit, posílila heretická a radikální hnutí apod. Jenže husitství přišlo až relativně dlouho, dvě generace po černé smrti a reformace ještě o nějakých 100 let později. I když vazba zde mohla být i komplikovanější, a proto déle trvající, souviset s ekonomickým vývojem apod. Ale to už pak souvisí všechno se vším.)
