autor Continentaleurope, zdroj: Wikipedia, licence obrázku GFDL
autor Continentaleurope, zdroj: Wikipedia, licence obrázku GFDL

Jak chcípáček slavně zvítězil nad supermyší (v druhovém výběru)

Při druhovém výběru nesoutěží jednotlivé druhy o to, který z nich dokáže účinněji vyžívat společné zdroje, ale soupeří jednotlivé evoluční větve o to, ve které bude častěji docházet ke speciacím a méně často k vymírání. Představme si, že máme dva druhy myší. Supermyš, která dokáže žít prakticky v jakémkoli prostředí, živit se téměř čímkoli a dokáže hravě překonávat jakékoli přírodní překážky (hory, řeky, oceány). A myš chcípáčka, který dokáže přežívat pouze v nížinách, a to jenom tam, kde příliš nefouká vítr a nejsou tam příliš ostré kamínky, které by ho píchaly do choulostivých tlapiček. Zatímco supermyš hravě obsadí veškerá stanoviště a vytvoří jednu velikou vzájemně propojenou superpopulaci, myš chcípáček vytvoří velký počet malých místních populací, mezi kterými bude jen velmi vzácně docházet k výměně migrantů. Který z obou druhů bude v průběhu času odštěpovat více dceřiných druhů? No samozřejmě chcípáček. Většina místních populací sice bude poměrně rychle zanikat, co jiného byste také chtěli od chcípáčka, řada z nich však díky své geografické a tedy i genetické izolovanosti dá vzniknout novému druhu. A i na supermyš dříve či později přijde ten správný virus, který způsobí vymření všech populací. Na supermyš, která vytváří jednu velkou celosvětovou populaci, takový virus přijde dokonce podstatně dříve než na druh myši vytvářející pouze malé populace

Virus totiž může udeřit v kterémkoli místě a následná pandemie zasáhne celou populaci. Zatímco evoluční větev myší chcípáčků se však do té doby stihla opakovaně rozvětvit, a vymření jednoho nebo několika druhů pro ni tudíž neznamená nic strašného, větev supermyši zůstala nerozvětvená a se zánikem svého jediného druhu neodvolatelně končí. Tento scénář téměř jistě časem potká i evoluční větev lidoopů, ledaže by snad její osud do svých rukou převzal, a tak pro budoucnost zachránil, ohyzdný sněžný muž, chcípáček, který, podobně jako Sněhurka na teple patrně roztává a díky tomu se jeho vzájemně izolované nepočetné populace udržují pouze na svazích některých velehor.

Druhový výběr má vlastně konečné slovo v evolučních procesech. Supermyš může být stokrát lepší v přímé soutěži o zdroje, jestliže však neudrží krok se svými konkurenty v druhovém výběru, budou nakonec triumfovat chcípáčci. Proč tedy potom v přírodě vidíme tolik stop působení klasické selekce (soupeření o co největší biologickou zdatnost), tj. tak mnoho účelných znaků zvyšujících účinnost využívání zdrojů, a zároveň tak málo stop druhového výběru (soupeření o rychlost speciace a pomalost vymírání)? Ze dvou důvodů. Jednak má druhový výběr dosti zúžené pole, na kterém může působit. Naprostá většina vlastností, které zvyšují pravděpodobnost speciace, zároveň zvyšuje i pravděpodobnost vymření. Například druhy obsazující velká území sice pomaleji vymírají, zároveň však i hůře odštěpují nové druhy. Takže velmi často nula od nuly pojde.

Druhý důvod je možná méně zřejmý, patrně je však ještě podstatnější. Nápadné účelné znaky vytvářené v průběhu evoluce klasickou selekcí, například komorové oko nebo placenta, jsou téměř vždy vytvářeny v průběhu evoluce postupným hromaděním drobných evolučních změn vznikajících v důsledku jednotlivých mutací. Druhový výběr nemá dost času, aby podobným způsobem mohl složité adaptace vedoucí ke zvýšení speciační rychlosti vytvořit. Doba trvání života na Zemi ve srovnání s průměrnou délkou trvání jednoho druhu příliš krátká. Zatímco do průměrné doby trvání druhu, řekněme 5 milionů let, se vejde 5 milionů generací zvířete s generační dobou jednoho roku, do doby trvání mnohobuněčného života na naší planetě, tj. do období trvajícího řekněme 700 milionů let, se vejde řádově 100-200 po sobě jdoucích druhů jedné vývojové linie. Za tak málo „generací“ se toho metodou pokusu a omylu, na kterou je odkázána evoluce, příliš vyzkoušet nedá. Navíc počty druhů určité vývojové linie, které se současně v jeden okamžik vyskytují na Zemi a které vzájemně soupeřící v disciplíně rychlost speciace je opět o mnoho řádů menší, než bývá obvyklý počet jedinců – příslušníků stejného druhu.

Druhový výběr tak sice může mít v evoluci konečné slovo, vzhledem k jeho nesrovnatelně menší účinnosti však od něho nemůžeme očekávat žádné velké zázraky. Zejména pak ne vznik složitých adaptací určených ke zvyšování pravděpodobnosti speciací vyžadujících nahromadění mnoha nezávislých mutací. Nebyl čas a nebyl „pokusný materiál“.

Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Flegr: Zamrzlá evoluce (2. doplněné vydání)
Academia 2016
O knize na stránkách vydavatele

Jediná pilulka proti HIV: Zrození cidofoviru, tenofoviru a adefoviru

Epidemie AIDS nepolevovala. K roku 1991 zemřelo na tuto nemoc více než sto tisíc Američanů …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close