Sciencemag.cz
Doporučujeme
Pivo a víno se dlouho pily, aniž by lidé viděli barvu moku.
Výroba skla má dva háčky. Zaprvé většina druhů písku neobsahuje ten správný poměr minerálů potřebných pro vznik kvalitního skla – hnědá barva je v chemii obávaným znamením toho, že sloučenina obsahuje nečistoty. Stejné je to s barvivy. Smícháte-li náhodně několik odstínů, vyjde vám z toho většinou hnědo-šedá břečka. Některá aditiva (takzvaná tavidla, například uhličitan sodný) sice podporují vznik skla, většina však nikoli. Navíc písek, ačkoli jeho hlavní složku tvoří křemen, rovněž obsahuje vše, co do něj navane vítr.
Druhý háček spočívá v tom, že i když má písek to správné složení, taví se až při teplotách kolem 1 200 °C, tedy mnohem vyšších než teplota běžného ohně, která se pohybuje mezi 700 a 800 °C.
Blesk ovšem písek roztavit dokáže. Když udeří v poušti, vyvine teplotu přes 10 000 °C a vytvoří skleněné útvary zvané fulgurity. Tyto podlouhlé kusy spečené hmoty připomínají kreslené blesky, které bohové hromu, například nordický bůh Thor, údajně v hněvu metali po tom, kdo se jim znelíbil. Termín fulgurit pochází z latinského fulgur, tedy právě blesk.
Fulgurity jsou na svoji velikost překvapivě lehké, protože jsou duté. Třebaže bývají zvnějšku křivolaké a drsné, uvnitř se nachází hladká, dutá rourka, která vznikne, když blesk při prvním doteku s pouští odpaří část písku. Teplo, které se od místa úderu šíří směrem ven, roztaví nejbližší písek a přemění jej v hladký povlak vnitřku roury. Rychle však ztratí energii a vzdálenější zrnka písku už jen slepí k sobě, čímž vzniká drsný vnější povrch fulguritů.
Jejich barva odráží složení písku, v němž vznikly, a pohybuje se od šedočerné až po průsvitnou – to když se fulgurit utvořil v poušti nadprůměrně bohaté na čistý křemen. Fulgurity mohou být až patnáct metrů dlouhé a jsou velmi křehké, jelikož je většinou tvoří jen lehce natavený písek. Až donedávna platily za pouhé kuriozity, protože však v sobě v okamžiku zrodu uvěznily bublinky vzduchu, jsou staré fulgurity pro klimatology užitečným zdrojem informací o tom, jaké bylo v dávných dobách na poušti složení vzduchu.
V libyjské poušti se nachází oblast s mimořádně čistým, bílým pískem, který se skládá téměř výhradně z křemene. Pokud si ji projdete, naleznete vzácné skleněné útvary, které ani v nejmenším nepřipomínají typické hrubozrnné fulgurity, ale naopak si v průzračnosti nic nezadají s moderním sklem. Jeden takový kus se skví uprostřed ozdobného skaraba, který byl nalezen na mumifikovaném těle faraona Tutanchamona.
Dnes již víme, že toto pouštní sklo nevyrobili staří Egypťané, protože odborníci nedávno odhadli jeho stáří na 26 milionů let. Jediným dalším podobným materiálem, o němž víme, je takzvané trinitské sklo, které vzniklo roku 1945 na místě prvního jaderného testu s kódovým názvem Trinity u města White Sands v Novém Mexiku. Vzhledem k tomu, že v libyjské poušti žádná jaderná puma před 26 miliony let neexplodovala, aktuální teorie tvrdí, že zdrojem extrémně vysoké teploty, která je potřeba ke vzniku tak průzračného skla, musel být dopad meteoritu.
Nemáme-li však k dispozici jadernou explozi či meteorit, jak vyrobit sklo, z nějž jsou naše okenní tabule, brýle či poháry na víno?
Ačkoli staří Egypťané a Řekové učinili ve výrobě skla značný pokrok, teprve Římané z něj udělali součást každodenního života. Právě oni objevili užitečné vlastnosti tavidel. V jejich případě šlo především o minerál zvaný natron, což je přirozeně se vyskytující forma uhličitanu sodného. Díky němu mohli odlévat průhledné sklo při mnohem nižších teplotách, než jsou potřebné k tavbě ryzího křemene.
V oněch několika místech, kde se nacházely ty správné suroviny a palivo do vysokoteplotních pecí, odlévali Římané sklo ve velkém a pak jej prostřednictvím své obchodní sítě rozváželi po celé říši místním řemeslníkům, kteří z něj vyráběli funkční předměty. Nic z toho nebylo vyloženě převratné, se sklem se obchodovalo již před Římany, to jejich však bylo levnější a cenově dostupné běžným občanům.
Římané sklo milovali, o čemž asi nejlépe svědčí všechny ty důmyslné role, které pro něj vymýšleli – kupříkladu vynalezli skleněné okno. Před nimi existovala pouze otevřená okna (anglicky window, doslova „oko povětří“), a i když byla často opatřena dřevěnými okenicemi a závěsy, které jakžtakž chránily interiér před větrem a deštěm, vynález průhledného a přitom pevného materiálu byl naprosto revoluční. Pravda, prosklená okna Římanů byla malá a vyrobená z ještě menších tabulek spojených olověným rámem, protože tehdy ještě neexistovala technologie výroby rozměrných skleněných tabulí, nicméně právě oni stáli u zrodu naší architektonické posedlosti sklem, která dodnes nezeslábla.
Do vynálezu průhledného skla se lidé místo zrcadel shlíželi v obyčejných kovových plochách vycíděných do vysokého lesku. Římané si uvědomili, že když na takovou plochu připevní vrstvu průhledného skla, jednak ji ochrání před poškrábáním a korozí a jednak budou moci snížit její tloušťku na pouhý zlomek milimetru. Tím významně srazili cenu zrcadel a zvýšili jejich použitelnost a trvanlivost. Na jejich nápadu stavějí téměř všechna zrcadla dodnes.
Tím ale Římané s rozvojem sklářských technologií neskončili. Až do prvního století našeho letopočtu se prakticky veškeré skleněné předměty vyráběly tavením a odléváním do různých forem. To fungovalo uspokojivě v případě méně vytříbeného zboží, avšak výroba čehokoli sofistikovanějšího se neobešla bez mimořádné zručnosti. Kupříkladu na tenké číše na víno se používaly formy s úzkou dutinou, jenže do takových se husté a vazké roztavené sklo odlévalo jen velmi obtížně.
Římané si ale povšimli, že křehké sklo se při dostatečně vysokých teplotách stává tvárným. Kovovými kleštěmi jej tak dokázali natáhnout do všemožných tvarů, než znovu vychladlo. Dokonce do něj foukali vzduch, zatímco bylo rozžhavené do ruda, a po zchladnutí jim zbyla dokonalá pevná koule. Díky dalšímu rozvoji této metody uměli později vyfukovat tak tenké a delikátní číše na víno, jaké svět do té doby nepoznal.
Předtím se hrnky, kalichy a číše vyráběly z kovu, keramiky či rohoviny a víno se hodnotilo výhradně podle chuti. S vynálezem skleněných číší získala význam i jeho barva, čirost a průzračnost. My jsme už zvyklí na to, že víno, které pijeme, také vidíme, ale pro Římany to byla báječná novinka.
…
Bohatší lidé sice po stovky let upíjeli ze skleněných číší víno, nicméně pivo se až do devatenáctého století obvykle točilo do keramických, cínových či dřevěných korbelů. A protože většina konzumentů do svého moku příliš neviděla, je rozumné předpokládat, že na vzhledu piva sládkům moc nezáleželo, pouze na chuti. A tak vařili pivo převážně tmavě hnědé a kalné.
Ovšem kolem roku 1840 přišla v Čechách na svět technologie průmyslové výroby skla, která srazila jeho cenu natolik, že hospodští mohli začít hostům nalévat do skleněných půllitrů. Lidé si tak vůbec poprvé dobře prohlédli, co vlastně pijí, a mnohdy se zhrozili. Takzvaná svrchně kvašená piva se totiž vyznačovala nejen kolísavou chutí, ale várku od várky se lišila i barva a průzračnost.
Netrvalo však ani deset let a v Plzni začali podle německého vzoru vařit zbrusu nový druh piva ze spodně kvašeného sladu, takzvaný ležák. Toto pivo mělo světlejší odstín, bylo průzračné, zlatavé a plné bublinek jako šampaňské. Lahodilo nejen jazyku, ale také zraku, a ležáky v této tradici pokračují dodnes. Pro skleněný půllitr jsou zkrátka jako stvořené. Je tudíž ironií osudu, že tolik ležáků se dnes pije z plechovek a naopak pivo, které se proslavilo svou vizuální stránkou snad ze všech piv nejvíce, je samotným ztělesněním neprůhlednosti – pivo ze staré školy, předcházející éře skleněných půllitrů, irský Guinness.
Tento text je úryvkem z knihy
Mark Miodownik: Neobyčejné materiály – Podivuhodné příběhy látek, které vytvářejí náš svět
Argo a Dokořán 2016
O knize na stránkách vydavatele
