Sciencemag.cz
Doporučujeme
Tedy obří samozřejmě ze svého pohledu – třeba hmyz zhruba 50krát větší, než jsou sami.
Markus Schmidt (Biofaction, Rakousko) a Alain Dejean (Université de Toulouse) popisují v Biological Journal of the Linnean Society nezvyklou praktiku mravenců druhu Azteca brevis. Jak zjistili při terénním pozorování v Kostarice v národním parku Piedras Blancas, na místních stromech parazituje speciální houba. Ta narušuje pevnost dřeva a mravenci v něm pak mohou kopat (hrabat? vrtat?) speciální jámy, pasti. Mravenci kopou díry tak, aby byly v husté síti vedle sebe. Kolem procházející kořist se třeba jednou nohou propadne, načež se jí mravenci v jámě zachytí a nechtějí ji pustit ven. Při pokusech se osvobodit kořist často uvízna dalšíma nohama (nebo tykadly) v sousedních pastech.
Velkou kořist pak mravenci nechají zemřít vyčerpáním, což může trvat i několik hodit. V případě menší kořisti část mravenců vyleze z děr a přímo se do své oběti pustí.
Mimochodem, autoři práce uvádějí, že proces není nijak naučený, ale zakódovaný geneticky – jako u sociálního hmyzu ostatně téměř vše. V této souvislosti se tedy jedná o příklad Dawkinsem definovaného „rozšířeného fenotypu“. Past je stejně tak přímým výsledek genů jako noha, takže můžeme mluvit o „genech pro past“. Fenotyp genu tak přesahuje samotný organismus.
Zdroj: Phys.org
