Sciencemag.cz
Doporučujeme
U šimpanzů se matka stará o potomka sama – ale přesto počet potomků není spojen s horším zdravotním stavem.
Melissa Emery Thompson a její kolegové z University of New Mexico se zaměřili na stárnutí šimpanzů. Antropologové působí pod hlavičkou Comparative Human and Primate Physiology Center, čili jejich specializací je přímo porovnávat lidoopy s člověkem. Výsledky se mají proto týkat nejen šimpanzů, ale naznačují i, co by mohli/měli dělat lidé, aby stárli pomaleji, respektive aby se i ve vyšším věku udržovali v co nejlepším zdravotním stavu.
Použité studie na šimpanzích zahrnutí data za více než 20 let. Má z nich vyplývat, že stárnoucí šimpanzi sice byli trochu méně aktivní a mírně u nich ubývalo svalové hmoty, ale nedostavovala se u nich „fyzická křehkost“ jako u starých lidí ve vyspělých zemích. Mělo to být důsledkem náročného životního stylu šimpanzů, fyzická aktivita tedy má znamenat zdravé stárnutí.
Další studie zkoumala profily krevních lipidů (tuky, cholesterol…). Šimpanzi v zajetí je měli mít „horší“ než ti žijící v divočině. Proč? Opět role fyzické aktivity a snad i stravy, když se v divočině živí čerstvým ovocem a zeleninou.
Třetí studie zkoumala vliv množství potomků na fyzickou kondici. U řady savců platí, že čím více potomků, tím horší imunita a zátěž parazity. Kromě nákladů na těhotenství oslabuje organismus i kojení (= znamená další náklady). U lidí to tak ale nefunguje, i matky s větším množstvím potomků žijí v průměru stejně dlouho. Vysvětluje se to tak, že příslušné „investice“ na sebe z velké části vezmou příbuzní. U šimpanzů se matka stará o potomka sama – ale přesto počet potomků není spojen s horším zdravotním stavem/množstvím parazitů, respektive zdravotní stav se případně zhoršuje pouze dočasně (celkově parazitace/nemocnost závisí hlavně na věku; v tomto smyslu šimpanzice s pěti potomky bude na tom hůře než s jedním, protože v průměru bude starší; ale u stejně starých už rozdíl nebude). Tyto výsledky jsou dost překvapivé.
A nakonec čtvrtá studie ukazuje, že u šimpanzů se s věkem zvyšovalo množství virů v zažívacím traktu. Tento nárůst byl výraznější u samců, kteří stárnou rychleji a podobně jako u člověka se v průměru dožívají nižšího věku.
Použití metody sběru dat byly různorodé, závisely především na tom, zda šlo o šimpanze v zajetí nebo žijící divoce.
Melissa Emery Thompson et al. Insights from evolutionarily relevant models for human ageing, Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences (2020). DOI: 10.1098/rstb.2019.0605
Zdroj: University of New Mexico/Phys.org
Poznámky PH:
A teď trocha polemiky. Proč mi všechny tyto výsledky nepřipadají ve skutečnosti příliš relevantní pro člověka?
Lidé, jakkoliv blízcí příbuzní šimpanzům, se od nich liší právě tím, že se dožívají podstatně vyššího věku (i při přepočtu na hmotnost, tj. se zohledněním rychlosti metabolismu; příslušná závislost věku na velikosti by měla cca pak platit pro suchozemské savce jako celek, lidé se z ní ovšem vymykají a žijí déle). Vyššího průměrného věku se lidé dožívali už v době kamenné. Z toho pak vyplývá, že zrovna pro lidské stárnutí nemusí být šimpanz vhodný model. „Starý šimpanz“ s mírným úbytkem svalové hmoty může odpovídat spíše člověku po 40, ne v 70; u šimpanzů se nevyskytuje menopauza (ta je kromě člověka známa pouze u kosatek; tím tedy nemá být řečeno, že by nám výzkum stárnutí kosatek měl dát příliš užitečných informací o stárnutí lidí).
U člověka je porod mnohem rizikovější věc než u šimpanzů (velikost hlavy). Jde i o mnohem větší „investici“ ve smyslu nutné delší rodičovské péče. U vazby zdraví/počet potomků je třeba vidět to i tak, že méně zdraví jsou méně atraktivní, takže závislost obou faktorů je oboustranná. Může to být tak, že zdravější/atraktivnější šimpanzice měly více potomků, ovšem pak už nebyly zdravější.
Předkové člověka se od šimpanzů lišili tím, že konzumovali mnohem víc masa/tuků, nově i mléko a škrob, čili i metabolismus vztahující se k výživě (např. co znamená hladina cholesterolu v krvi, profily lipidů apod.) může být úplně jiný. Tolerance k laktóze převládla za nějakých 7 000 let; jak se asi mohl proměnit metabolismus za 7 milionů let od posledního společného předka člověka a šimpanze? Co je u jednoho druhu rizikové, u druhého platit vůbec nemusí. Samotná zmiňovaná studie připouští, že i když šimpanzi mají třeba „špatné“ hladiny lipidů v krvi, nezvyšuje to u nich např. riziko chorob koronárních tepen.
