Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když Salomon Reinach svého času interpretoval zoomorfní zobrazení jako projev prosté lovecké magie, tedy kauzálního vztahu mezi symbolickým a reálným zabitím lovného zvířete, dlouhodobě se tak zapsal do historie výzkumu. Jeho jednoduchá a snadno srozumitelná teorie se totiž v interpretaci udržela nejhouževnatěji. Teprve opakované analýzy fauny, která byla na jednotlivých lokalitách lovena, ukázaly, že jednoduchý výklad narazí na velké disproporce. Pak by totiž musel být často zobrazován například zajíc, liška nebo někteří ptáci. V jeskyni Pindal, ústící přímo nad vlnami Biskajského zálivu, bychom spíš očekávali malby ryb, tučňáků či tuleňů než mamutů a koní, které stěny jeskyně ve skutečnosti zdobí. Rouffignac je sice podle maleb zván Jeskyní tisíce mamutů, ale výskyt tohoto impozantního zvířete byl v okolní krajině magdalénského Périgordu spíše vzácností.
A tak bychom mohli pokračovat. Nešlo tedy o zobrazování zvířat, která měla být následně ulovena, snědena a jejichž procentuální zastoupení posléze zachytil osteologický záznam na příslušném sídlišti. Nešlo ani o více či méně bezmyšlenkovitou reflexi okolního světa a krajiny, jak to kdysi nadhodil Martin Kříž a dnes dále rozvádí Dale Guthrie. Blíže pravdě se podle mého názoru ocitl Joachim Hahn, když v knize Síla a agrese (Kraft und Agression) podtrhl vlastnosti obávaných zvířat. Ale náš závěr bude zřejmě vyžadovat širšího zobecnění. Vybraná zvířata totiž můžeme spojovat se všemi imponujícími vlastnostmi, což je nejen velikost a síla, ale i klid, odvaha, chytrost, obratnost a mnohé další. Se svými charakteristickými vlastnostmi vstupují jednotlivá zvířata do kosmologického systému, do rituálů a zřejmě i do mytologických příběhů.
Kvantifikace témat: imprese versus analýza
Forma, dokonalost provedení i obsah jakéhokoli uměleckého díla vyvěrají z dobrého porozumění podstatě tématu. Kvalita zobrazení zvířete není jen věcí technické erudice a talentu autora, ale také jeho osobní zkušenosti a vztahu k zobrazovanému objektu.
V loveckém umění byl osobní kontakt se zvířetem vlastní téměř všem a je zajímavé, že při zobrazování zvířat (na rozdíl od lidí) dávali umělci jednoznačně přednost realismu před abstrakcí. S tím se musí vyrovnat i současný badatel. Určení druhu zvířete není vždy jasné, může se subjektivně lišit, a to se samozřejmě promítne v kvantifikaci témat. Dobrou pomůckou při určování sporných druhů je srovnávání obrazů ve větších sériích, což umožní vysledovat zobrazený tvar a jeho případné zjednodušení až na samotnou podstatu. Vyžaduje to jak znalost zoologických objektů, tak znalost srovnávacího archeologického materiálu – zoolog ani archeolog prostě nebudou sami o sobě úspěšní.
Vyjděme tedy z dostupných určení a čísel, s vědomím, že nejsou exaktní. Základní zákonitosti v parietálním i mobilním umění jsou však patrné na první pohled. V parietálním umění evropského jihozápadu kvantitativně dominují bizon a kůň; proto je André Leroi–Gourhan i Annette Lamingová-Emperairová vybrali jako dva protikladné univerzální symboly, srovnatelné s kategoriemi muž–žena ve světě lidí. Obě zvířata ovšem mají základní význam jako zdroj obživy. V tomto směru k nim lze připojit i mamuta a kozorožce, kteří převládli v ekosystémech pro ně typických, mamut spíše ve střední a východní Evropě a kozorožec na jihozápadě. A nejen že se tato zvířata opakují nejčastěji, ale jejich zobrazení byla věnována maximální péče, jak dokládají náročné a rozměrné reliéfy či velké polychromní malby.
Podrobněji se kvantitativními vztahy zabýval François Djindjian. Podle něj paleolitická svatyně reprezentuje jak zoocenózu nejbližší okolní krajiny, tak zoocenózu z širších regionů, kterou si prehistorický umělec pamatoval. Proto výběr zobrazovaných zvířat, ideocenóza, skladbě fauny v okolí přímo neodpovídá.
V aurignacienu a gravettienu Djindjian definuje:
1. v prostoru severní a východní Francie, střední a východní Evropy model kontinentální krajiny, tedy mamut/nosorožec/lev/medvěd,
2. v jihozápadní Francii model atlantského prostředí, tedy tur/bizon/jelen obrovský/jelen/ kozorožec (do tohoto prostředí vstupuje i kůň),
3. ve Středomoří model, kde dominuje kůň a tur.
Během krátké epizody solutréenu a časného magdalénienu západního Středomoří vznikl model kůň/tur/jelen/srnec/kozorožec. V plném magdalénienu definuje Djindjian tři modely:
a) v planině Akvitánie, v předhůří Pyrenejí a v Kantabrii dominuje kůň/bizon s doprovodem kozorožce, mamuta, nosorožce nebo soba,
b) v údolích Périgordu a Quercy dominuje kůň/sob s doprovodem kozorožce nebo mamuta a nosorožce,
c) v rovinách od severu Francie po střední Evropu dominuje kůň/sob/mamut/nosorožec.
Georges Sauvet a André Wlodarczyk nejnověji shromáždili z 84 jeskyní Francie a Španělska celkem 3300 figurálních zobrazení, která nejprve seřadili podle kvantitativního významu a poté studovali jejich kombinace. Potvrdili, že dominující skupinu tvoří kůň, bizon a kozorožec a tento výběr zůstává v celém průběhu mladého paleolitu západní Evropy poměrně stabilní.
Porovnáme-li svět západoevropských jeskyní s čísly, která udává Gerhard Bosinski pro tematiku rytin na magdalénských břidlicových destičkách z Gönnersdorfu v Porýní, vidíme, že téměř na polovinu tam vystoupil počet antropomorfních (ženských) zobrazení, výrazně se projevil také mamut (přestože reálně byl na sklonku glaciálu již na ústupu) a jako lokální zvláštnost se připojili tuleni a ptáci (v kategorii „ostatní“).
Budeme-li postupovat dále k východu, můžeme připojit také orientační údaje pro figurky (modelované i řezané) z velkých otevřených sídlišť střední a východní Evropy.
Antropomorfní objekty, konkrétně figurky žen, si v tomto prostoru udržují poloviční podíl a dokonce jej překračují. Zoomorfní objekty jsou v tamních miniaturách zvlášť obtížně určitelné aDelphine Dupuyová, která srovnávala, jak jednotliví autoři identifikovali druhy zvířat na řezbách v měkkém kameni z Kostěnek, ukázala, jak podstatně se jejich odhady liší. Nicméně na východě byl kladen důraz na silná a nebezpečná zvířata, což vyjadřuje zvýšené zastoupení lva a medvěda mezi šelmami a mamuta a nosorožce mezi velkými býložravci.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jiří A. Svoboda: Počátky umění I
Academia 2011
O knize na stránkách vydavatele
