Sciencemag.cz
Doporučujeme
První řecké katapulty údajně vznikly na Sicílii až na přelomu 5. a 4. století, odborníci se však neshodují na tom, zda šlo o stroje tenzní (tedy jakési primitivní kuše, gastrafetai), nebo torzní.
Z doby peloponnéské války máme zprávy o stovce obléhání, což je zhruba třikrát vyšší číslo než z předchozích padesáti let. Obléhání však byla, nakolik můžeme z dochovaných zpráv soudit, během války v průměru méně úspěšná než v předchozích desetiletích, a také klesal průměrný počet pokusů o blokády obléhaných měst; obě tendence souvisí s rostoucím nedostatkem financí v Athénách, které měly na svědomí velkou většinu úspěšných obléhání z let před peloponnéskou válkou.
I neopevněná města se mohla nepřátelskému útoku ubránit, a útočníci leckdy po několika málo dnech od útoků na vytrvale bráněné město upustili, užitečnost opevnění však byla zjevná. Hradby byly jedním z poznávacích znamení suverénní řecké obce. Výjimkou byla Sparta, která se pyšnila tím, že hradby nepotřebuje. Podobně nemělo v soudobém řeckém světě obdoby masivní opevnění Athén i Peiraiea, nemluvě o Dlouhých zdech vybudovaných v letech 460–445, které spojovaly město s přístavem.
Hradby měly v Řecku obvykle různě vysoké kamenné základy, o něž se opíraly zdi z nepálených cihel pokryté vápnem nebo kamennými kvádry a nahoře keramickými taškami. Horní okraj hradby s hradebním ochozem obvykle chránilo cimbuří. V jistém odstupu od opevnění byly někdy vyhloubeny několik metrů široké příkopy, hradby doplňovaly čtverhranné, zřídka okrouhlé věže. Pokud to umožňoval terén a trasy cest, byly brány umisťovány tak, aby byli útočníci co nejdéle vystaveni palbě z hradeb. Dveře bran mívaly dvě křídla z masivního dřeva silného i přes deset centimetrů, která nevisela na pantech, ale na svislých kovových tyčích. Brány se zamykaly pomocí tyčí zasouvaných do děr v podlaze a zajišťovaly se závorami. Kromě takovýchto velkých bran měla některá města i drobné výpadové branky. Zbudování hradeb byl velmi nákladný projekt, i jejich údržba něco stála, a tak zdaleka ne všechna řecká města měla během války kvalitní hradby po celém svém obvodu. Zato se uvnitř mnoha měst nacházely akropole, citadely s vlastním hradebním okruhem.
Sebelepší hradby ovšem nemohly zajistit nedobytnost města, pokud se uvnitř nacházelo dost lidí, kteří své postavení mohli vylepšit zajištěním kapitulace. Mohla to být politická frakce, která nebyla právě u moci, ať už demokraté, nebo oligarchové. K vydání obleženého města jednou politickou skupinou došlo během války více než desetkrát, srovnatelný je počet nám známých neúspěšných pokusů. Obležení také zvýrazňovalo rozdíly mezi obyvateli města a venkova a pro otroky bylo skvělou příležitostí k útěku.
Kromě zrady zevnitř měla útočící armáda dvě možnosti, jak opevněné město dobýt. Ta první byla poměrně málo nebezpečná, ale velice nákladná a namáhavá: nepřátelské město odříznout od okolního světa a vyhladovět. Pokud bylo obležené město vnitrozemské, bylo třeba kolem celého jeho obvodu postavit provizorní hradbu ze dřeva, hlíny a kamení. Odříznutí přístavního města pochopitelně navíc zahrnovalo námořní blokádu a obvykle i zásobování obléhatelů po moři. To vše vyžadovalo nasazení velkého množství mužů a blokáda se mohla protáhnout na celé roky. Značnou převahu obranné techniky nad útočnou snad nejlépe ilustruje příklad Platají, které se s posádkou čtyř set mužů dokázaly po dva roky úspěšně bránit daleko početnější armádě z Peloponnésu a Boiótie, nebo Poteidaie, kterou Athéňané obléhali téměř tři roky a utratili za to dva tisíce talentů, tj. 40 % svých předválečných finančních rezerv. Lze předpokládat, že při obléhání Platají měli Peloponnésané a Boiótové násobně větší ztráty než obránci města.
Druhou možností byl útok na hradby. Pro ten měli obléhatelé k dispozici jen velmi jednoduchou techniku. Mohli se pokusit ztéct hradbu pomocí žebříků, ale pro hoplíty byl takový útok velmi náročný a nebezpečný. Berany, zřejmě prosté okované trámy chráněné primitivními stříškami a posunované k hradbám a bránám na kolech, prý jako první z Řeků použili Athéňané při obléhání Samu roku 440. Šlo zjevně o přejímku z Předního východu. K proniknutí do města mohly sloužit i náspy, které neutralizovaly výšku hradeb, nebo podkopy, ale zřídit je muselo být velice namáhavé, místy nemožné.
Není příliš pravděpodobné, že by Řekové během peloponnéské války používali stroje, které by střílely na dálku. První řecké katapulty údajně vznikly na Sicílii až na přelomu 5. a 4. století pod patronací Dionýsia I., odborníci se však neshodují na tom, zda šlo o stroje tenzní (tedy jakési primitivní kuše, gastrafetai), nebo torzní, při jejichž natahování se využíval točivý moment.
V druhém případě by gastrafetai mohly být používány už během peloponnéské války; na Předním východě a v Kartágu byly tenzní katapulty známy mnohem dříve. Paradoxně by se pak v Řecku objevily plamenomety dříve než katapulty. Thébané totiž dobyli athénskou pevnost v Apollónově chrámu u Délia pomocí přístroje, který Thúkýdidés popisuje následovně:
„Rozřízli velký trám na dva kusy, ty celé vydlabali a zase pečlivě spojili jako píšťalu. Na jeden konec řetězy připevnili kotel, do kterého vedla železná trubka z trámu, jehož zbytek byl také pokrytý silnou vrstvou železa. Na vozech to zdaleka přivezli k palisádě, tam, kde byla zbudována především z révových šlahounů a dříví. Když to bylo blízko, připojili ke konci trámu, který byl obrácen k nim, velké měchy a foukali jimi. Proud vzduchu procházel pod tlakem do kotle naplněného řeřavým uhlím, sírou a smolou, což vyvolalo vysoké plameny a zapálilo opevnění, takže tam nikdo nevydržel a obránci je opustili a dali se na útěk.“
O dalším nasazení takto sofistikovaného přístroje během celé války nevíme, ačkoli Brásidás prý měl v úmyslu podobný použít při obléhání Toróny roku 423. K úspěchu thébského plamenometu podstatně přispělo, že byl nasazen proti provizorní dřevěné palisádě, ne proti městským hradbám. Není tedy divu, že úspěšných útoků na opevněná města je z doby peloponnéské války doloženo velmi málo.
Ani poté, co se obléhatelé dostali do města, neměli ještě nutně vyhráno. Jelikož řecká města klasické doby nebývala stavěna podle urbanistického plánu, bylo prakticky nemožné vojáky efektivně kontrolovat, takže se boj rozpadl na krvavé střety malých jednotek v propletenci úzkých uliček, v nichž hoplíti a pravděpodobně ani jezdci nemohli naplno využít svého bojového potenciálu. Obránci mohli útočníky napadat ze střech, zabránit jim v ústupu opětovným zavřením bran, nebo je naopak otevřenými bránami vyhnat z města.
Podobně jako u střetnutí falang tedy lze tvrdit, že o úspěchu obléhání rozhodovala psychologie: úspěchy obléhatelů nebo příchod posil zvyšovaly jejich naději, že se obléhaní rozhodnou raději vyjednávat o kapitulaci; každý odražený útok zajistil, že se obléhání protáhne.
Nepřátelé, kteří se města zmocnili, mohli s dospělými svobodnými muži naložit podle svého uvážení, jak už jsme viděli; svobodné ženy a děti bývaly prodány do otroctví. O znásilněních se v dílech řeckých dějepisců o peloponnéské válce vůbec nepíše, což však bohužel rozhodně neznamená, že k nim nedocházelo. Je možné, že se osud otroků lišil podle toho, zda padli do rukou vítězů bez svého přičinění, nebo k nim dezertovali sami – možná byli v obou případech prostě prodáni novým pánům. Dezertéři ovšem předtím mohli prokázat nepřátelské armádě cenné služby, k nimž museli být nějak motivováni, možná dokonce příslibem svobody.
tento text je úryvkem z knihy:
Michal Habaj, Pavel Nývlt
Válka o Řecko: Sparťané proti Athéňanům
Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
