Sciencemag.cz
Doporučujeme
Angličtina měla v dávných dobách, řekněme tak v 10. století, pravopis dokonce fonologičtější než my. Anglický výraz pro vlka se ovšem dodnes píše „wolf“, tedy nejen s vyslovovaným, ale i s psaným „f“ na konci, byť množné číslo zní a píše se s „v“ – „wolves“.
V češtině na rozdíl od angličtiny, ale i francouzštiny poznáme z psané podoby znění slova. To je plus, že?
Výhoda to určitě je, ale musíme si uvědomit, že to platí jen do určité míry. Nepíšeme totiž vždy to, co slyšíme, takže ani nečteme vždy to, co je napsáno. Kdybychom měli takový, odborným termínem řečeno čistě fonologický pravopis, psali bychom třeba „holup“, „mňesto“, „loťka“, „gdokolif“, „potchot“, „rossach“, „naschledanou“ (či moravské „nazhledanou“).
Jenže nic takového – jak jistě všichni vědí – nepíšeme, protože náš pravopis je odborně vyjádřeno morfofonologický.
Můžete to slůvko vysvětlit?
Znamená to, že vedle výslovnosti jsou do něj jistým způsobem zabudovány také tvarosloví a slovotvorba. Prostě český pravopis bere v potaz slovní základ, skloňování a slova příbuzná, základní tvar předpon a přípon.
A navíc máme i v češtině takzvaná homografa, tedy slova, která se stejně píší, ale rozdílně vyslovují: třeba panický – související v jednom významu a v příslušné výslovnosti se slovem panic a v druhém se slovem panika, nebo dementi – jednou ve významu popření nějakého tvrzení, podruhé jako množné číslo slova dement, a do třetice můžeme uvést slovo postila, které může souviset buď s hříšnicí, která se v rámci pokání [posťila], nebo s literární tvorbou například Jana Husa.
Vy říkáte, že máme v češtině homografa – ale příklady, které uvádíte, zrovna úplně české nejsou…
Chcete asi říci, že některá z nich nemají slovanský původ – protože do dnešní české slovní zásoby nepochybně patří všechna. Ano, to je správný postřeh – a dalo by se k němu dodat, že rozdíl ve výslovnosti je v těchto případech vždy dán kontrastem mezi měkkým, tedy českým čtením písmenných skupin „-di-, -ti-, -ni-“, nebo jejich čtením tvrdým, kde je právě patrný ten cizí původ.
Existují však i ryze české příklady, které mají jiný základ, a tím je rozdílná výslovnost písmenné skupiny „-ou-“. Tu totiž můžeme číst jednak jako dvojhlásku, která je pak jádrem slabiky. Třeba ve slově kouř, které je jednoslabičné, nebo ve slovním tvaru dvouproudou (třeba najeli jsme na dvouproudou silnici), který je tříslabičný, i když je v něm samohlásek rovnou šest.
Není to ovšem tak, že když vedle sebe stojí písmena „o“ a „u“, jedná se vždy o dvojhlásku. Třeba sloveso doučit rozdělíme na slabiky takto: do‑učit, slovo použít rozdělíme na po‑užít.
A v tom je jádro dalšího typu dvojic slov – tentokrát ryze českých, nepřevzatých – která mají identickou psanou podobu, ale liší se ve výslovnosti. Jejich příkladem jsou slovesa proudit a proudit.
Aha, rozumím.
Poněkud názorněji to bude vidět na dvojici vět: Voda divoce proudí. – Maso se důkladně proudí. Všimněte si, že psaní slovesného tvaru je v obou případech stejné – „proudí“, ale výslovnost je jiná, buď dvojslabičná – [prouďí] s dvojhláskou [ou], nebo tříslabičná – [pro‘uďí] s rázem, či chcete-li s malou pomlkou mezi [o] a [u]. Rozdíl ve výslovnosti je zřejmý, i když psaná podoba je stejná.
To je zajímavé – a máme v češtině i jiné dvojhlásky než ou?
Máme, ale jen v případě, že vezmeme v úvahu cizí slova. Třeba dvojhlásku [au] ve slově auto a [eu] v eutanazie. Netřeba samozřejmě říkat, že k nim existují i nedvojhláskové příklady – třeba [na‘učit] nebo [ne‘umět].
Existuje vůbec nějaký jazyk, kde lidé píšou, jak slyší?
Skoro čistě fonologický pravopis, kdy píšeme, jak slyšíme, má třeba srbština. V ní se pak právě ty slovotvorné souvislosti v písmu stírají. Například první pád srbského výrazu pro soudce se píše sudec – tedy azbukou, samozřejmě – druhý pád už má nejen vyslovovanou, ale i psanou formu suca.
Z toho je myslím vidět, že čeština zvolila celkem rozumný kompromis. Psaná forma je blízká té vyslovované, ale přitom je z písma poznat, k jaké slovní rodině dané slovo patří.
Zato Britům asi v tomto směru není co závidět. Jak ta jejich odlišnost psaného a mluveného jazyka vlastně vznikla?
Angličtina měla v dávných dobách, řekněme tak v 10. století, pravopis dokonce fonologičtější než my. Bez přehánění by se dalo říci, že odpovídal srbskému modelu. My vyslovujeme [lef], ale píšeme „lev“, protože druhý pád zní bez lva, množné číslo je lvi a podobně.
Anglický výraz pro vlka se ovšem dodnes píše „wolf“, tedy nejen s vyslovovaným, ale i s psaným „f“ na konci, byť množné číslo zní a píše se s „v“ – „wolves“. Podobných příkladů je víc: scarf, thief, knife, shelf, life… a ty všechny jsou dědictvím, a také svědectvím, právě toho počátečního fonologického pravopisu.
Kdo jim to později takhle „zavařil“?
Fakt, že se časem věci změnily a že dnes mezi psanou a vyslovovanou angličtinou není jasný vztah, nebyl žádný záměr. Pokud mi dovolíte věc velmi zjednodušit, vysvětlil bych situaci asi takto: když se v 10. a 11. století začalo anglicky psát, lidé psali slova tak, jak je slyšeli. Nicméně jelikož se jazyk vyvíjí, za těch zhruba tisíc let se výslovnost angličtiny posunula.
Anglická společnost je ovšem velmi konzervativní, takže tam nikdy neudělali hlubší reformu pravopisu. Takže pravopis se zachoval skoro v původní podobě, i když se mu mluvený jazyk velmi vzdálil. Jak se jazyk vyvíjel, výslovnost se změnila prakticky u všech slov, ale Britové si zachovali jejich původní psaní – nebo alespoň psaní tomu původnímu hodně podobné.
Zjednodušeně řečeno, dnes píší v základních rysech jako v roce 1000, ale vyslovují jako v roce 2000. Neprovedli žádnou reformu, jako byla u nás třeba ta Husova nebo ta, kterou udělali naši obrozenci během první poloviny 19. století.
Problém je ovšem v tom, že anglická výslovnost se neměnila u všech slov stejně, dokonce ani ne podobně. Například vyslovované dlouhé [ó] se před tisíciletím psalo zdvojením písmena „o“. Psaní zůstalo, ale výslovnost se někde nezměnila, někde různě změnila. Proto „door“ čteme [dór], ale „poor“ čteme [púr] a „look“ čteme [luk].
Nebo – jiný příklad – výslovnost [u] se v mnoha případech změnila na [a], proto „butter“ čteme – přibližně – [batr], ale nenastalo to úplně vždy, proto „butcher“ čteme – opět velmi zhruba vyjádřeno – [bučr]. A tak dále a tak podobně, nejméně tisíckrát.
A jedním z důsledků je samozřejmě i to, že v angličtině existují již zmíněná homografa: „lead“ čteme [líd], pokud nese význam „vést“, ale [led], pokud máme na mysli „olovo“, „read“ čteme [ríd] v přítomném čase, ale [red] v čase minulém…
Když to shrnu, dalo by se s jistou nadsázkou říci, že zatímco v češtině máme některá vyjmenovaná slova, a těch je vlastně docela málo, v angličtině jsou vyjmenovaná všechna slova, ostatně jsme na to myslím už narazili. Zní to na první poslech možná trochu neobvykle, ale dost to odpovídá situaci, kdy se u každého slova musíte učit jak výslovnost, tak pravopis. Což je v češtině právě případ jen těch vyjmenovaných slov.
Když to přeženu, je angličtina v tomto bodě téměř srovnatelná s čínštinou. U každého anglického slovíčka je potřeba se naučit stejně jako v čínštině dvě jeho navzájem jen velmi volně související součásti, tedy zvukovou a psanou podobu. V tom to mají cizinci učící se češtinu o hodně lehčí.
tento text je úryvkem z knihy:
Oliva Karel, Karásková Ivana: O češtině s Karlem Olivou
Triton 2022
O knize na stránkách vydavatele
