Jožin z bažin a filozofické paradoxy s identitou

Doporučujeme

Potíže s druhým zákonem termodynamiky

31. 1. 2025

Nejlepší knihy roku 2024: Etologie

24. 1. 2025

Octopolis, město chobotnic – a možnosti jejich další evoluce

20. 1. 2025

Některé z myšlenkových experimentů tak bizarní a tak vzdálené našim pojmům, že v takových situacích naše „obyčejné“ pojmy už ani neplatí…

Donald Davidson byl pilotem, jehož během druhé světové války najala americká US Navy, aby cvičil armádní piloty v rozpoznávání nepřátelských letadel. Byl také klavíristou a během studií na Harvardu byl spolužákem skladatele Leonarda Bernsteina, s nímž pravidelně hrával. Po tom všem získal doktorát z filozofie a stal se jednou z vůdčích osobností filozofie 20. století. Na Kalifornské univerzitě v Berkeley vyučoval 22 let, až do své smrti v roce 2003 ve věku 86 let. Davidson, který se takto přesunul z kokpitu stíhačky do filozofických debat, zjistil, že obě profese mají jedno společné: neustálé vyhýbání se nepřátelské palbě.

Ve vědeckém článku publikovaném v roce 1987 nabízí Davidson myšlenkový experiment o muži, který si vyšel na procházku bažinami. Najednou do něj udeří obrovský blesk a rozloží ho na atomy. Přesně ve stejný okamžik udeří jiný blesk o kousek dál v bažině a ten zase změní uspořádání atomů bažiny tak, že (čistě náhodou) vytvoří přesnou kopii toho muže, který byl právě dezintegrován. Tato kopie je přesná na atom a reprodukuje nejen jeho tělo, ale i mozek s celou jeho strukturou, a to tak dokonale, že jsou celá jeho paměť a osobnost totožné.

Tento nově stvořený muž pokračuje v procházce v domnění, že je prostě tím mužem, který se přišel projít do močálu – a který byl ve stejném okamžiku dezintegrován. Davidson pokřtil tohoto nového muže „Swampman“ („swamp“ znamená v angličtině bažina).
Ale říkejme mu raději, hezky česky, Jožin z bažin. Jožin je tak úplnou a přesnou kopií toho původního muže, že si nikdo nevšimne žádné změny, ani jeho děti, ani jeho žena, ani jeho sousedé… a dokonce ani on sám.
Otázka, kterou si klade Davidson, je podle očekávání následující: je Jožin stejná osoba jako muž, který se šel projít do bažin? Je samozřejmě velmi (velmi, velmi) nepravděpodobné, že by blesk mohl mít takový účinek, ale o to tu nejde. Otázka zní: pokud je vytvořena opravdu (opravdu, opravdu) přesná kopie někoho až na atom a originál je zničen, je tato kopie stejnou osobou jako originál? Sám Jožin by zřejmě řekl, že ano.
Davidsonova odpověď byla záporná. „Pravda,“ řekl, „Jožin má tělo, a dokonce i mysl přesně jako ten původní člověk, ale tito dva jedinci nemají stejnou kauzální historii.“

Kauzalita zde bude hrát důležitou roli. Například Jožinovy vzpomínky byly způsobeny účinky blesku – a ne tím, že by skutečně udělal to, co si pamatuje, že udělal. Jožin si například vzpomíná, že před měsícem jel na dovolenou na Havaj. Ale na Havaj na dovolenou nejel, protože v té době ještě neexistoval, neboť ho před malou chvílí stvořil blesk. Přesto je jeho vzpomínka natuto dovolenou dokonalá. Má naprosto správnou vzpomínku, naprosto stejnou jako muž, který skutečně byl na Havaji o měsíc dříve. Problém není v kvalitě této vzpomínky, problém je v tom, jak tuto vzpomínku získal.
Původní muž získal tuto vzpomínku tím, že jel na Havaj, zatímco Jožin získal tuto vzpomínku díky blesku, který uspořádal atomy tak, že jeho mozek takovou vzpomínku na Havaj realizoval. Jožinovy vzpomínky na Havaj jsou tak živé, že mu chybí jen písek mezi prsty – no, a právě samozřejmě letenka. Vzpomínka je správná, ale způsob, jakým byla tato vzpomínka vyvolána, je špatný, říká nám Davidson. A totéž samozřejmě platí i pro všechny ostatní Jožinovy myšlenky a osobnostní rysy.
Má Davidson pravdu? Reginald Barclay by s ním jistě souhlasil. Barclay je poručíkem na Enterprise, nejslavnější vesmírné lodi seriálu Star Trek. Enterprise je stejně jako většina lodí vybavena teleportačním zařízením.
Funguje to jednoduše: přístroj přesně naskenuje osobu, která má být transportována, na atomární a subatomární úrovni, pak ji na místě zničí úplným rozpadem a nakonec ji znovu postaví přesně takovou, jaká byla, na místě určení. To vše se odehraje ve zlomku vteřiny, což umožňuje cestovat na velmi dlouhé vzdálenosti skoro okamžitě.

Ale má to háček. Někteří lidé, včetně chudáka poručíka Barclayho, trpí něčím, co by se dalo nazvat teletransportofobií: fobií z toho, že se na jednom místě rozpadnou a potom na jiném místě znovu vytvoří z jiných atomů.
Ve 2. epizodě 6. sezóny seriálu Star Trek: Nová gene race se Barclay, který se bojí transportéru víc než pondělního rána, podrobí sezením u palubní psychoterapeutky Enterprise, aby se zbavil svého strachu. Psychoterapeutka naštěstí pravděpodobně nečetla Davidsonův článek, jinak by Barclayho nedokázala přesvědčit, že je bezpečné zařízení používat (no, ve skutečnosti ho vlastně stejně nepřesvědčila).
Podle Davidsona, jak se Barclay obává, „pasažér“ používající tento transport jednoduše zemře v průběhu tohoto procesu – a na jeho místo nastupuje někdo jiný, stejně jako v případě Jožina. (Všimněte si, že seriál Star Trek: Nová generace se začal vysílat v roce 1987, tedy ve stejném roce, kdy vyšel Davidsonův článek o Jožinovi. Psychoterapeutka z Enterprise jeho článek nečetla, ale scenáristé seriálu možná ano, kdo ví.)
Vraťme se k otázce příčinné souvislosti. Pokud jde o to, zda dva jedinci ve dvou různých časech jsou (nebo nejsou) jedna a táž osoba, viděli jsme (díky myšlenkovému experimentu o rozříznutém mozku), že správným kritériem není identita, a také jsme viděli (u příběhu o princi a ševci), že jím není ani paměť. Davidson zde naráží na něco důležitého: jde o otázku kauzality, příčinnosti – přesněji správného druhu kauzality. Zkusme o tom popřemýšlet trochu víc.
„Kauzální teorii“, jak je někdy tato myšlenka nazývána, prosazoval i jiný americký filozof, Sydney Shoemaker, o něco mladší Davidsonův současník. Shoemaker – jehož jméno znamená doslova „švec“ – nejenže miloval příběh Johna Locka o princi a ševci, na který jsme narazili v předchozí kapitole, ale byl skutečným fanouškem Lockovy filozofie obecně. V roce 1971 přednesl Shoemaker na Oxfordské univerzitě prestižní přednášky „John Locke Lectures“, pojmenované tak na počest anglického filozofa.
Shoemaker rozlišuje dva druhy příčinných souvislostí.
Jedná se o psychologickou kontinuitu a psychologické spojení. Zní to trochu složitě, ale ve skutečnosti je to docela jednoduché. Shoemaker říká, že jedinec je psychologicky spojen s předchozím jedincem, pokud jsou jeho současné psychické stavy způsobeny jeho předchozími psychickými stavy. A aby se vyhnul problémům, které jsme viděli, když jsme mluvili o Lockovi, navrhuje, že psychické stavy někoho, kdo se ráno probudí, byly způsobeny jeho předchozími psychickými stavy, včetně těch, které měl ve spánku, i když si jich nutně nemusí být vědom. Obecně řečeno, dnes ráno si myslíte totéž, co jste si mysleli, když jste šli včera večer spát – vaše osobnost, názory a přesvědčení se přes noc nezměnily.
Shoemaker dále říká, že jedinec je psychologicky kontinuální s dřívějším jedincem, pokud existuje kauzální řetězec, který tyto dva jedince spojuje. Jak jsme viděli, nepamatujete si například, co jste dělali v krásný jarní den před 16 lety – což popírá Lockovu teorii paměti.
Existuje však někdo, kdo si to pamatuje, a sice osoba,která tam byla před 15 lety a 364 dny – pro tuto osobu to bylo předešlého dne a má na to dobrou vzpomínku. Vy si stále nepamatujete, co se stalo před 15 lety a 364 dny, ale někdo jiný ano – osoba, která tam byla před 15 lety a 363 dny. A tak dále. I když si nepamatujete všechno ze své minulosti, vždycky se najde někdo, kdo si to pamatuje, a všichni tito lidé tvoří souvislý řetězec, který vede k vám dnes. Tato kontinuita pak podle Shoemakera stačí k tomu, aby bylo možné stanovit příčinnou souvislost mezi osobou před 16 lety a vámi a říci, že jste jedna a tatáž osoba.

Tak se zdá, že tady konečně máme dobrou teorii o tom, co to znamená být jedním a tím samým člověkem v různých časových okamžicích. Parfit nás naučil, že nejsme, přísně vzato, jedna a tatáž osoba v průběhu času, ale že jsme sled různých efemérních osob. Locke nám řekl, že paměť hraje důležitou roli při vytváření spojení mezi těmito různými osobami. Toto spojení však samo o sobě v různých situacích nestačilo, a proto je třeba k němu přidat myšlenku kauzální kontinuity a souvislosti ve smyslu, který jsme právě viděli. Jsme tedy posloupností různých a pomíjivých lidí, z nichž každý způsobuje existenci toho dalšího člověka v řadě, přičemž si zachovává příslušné vlastnosti, zejména paměť a další psychologické rysy. To zní dobře, ne?
V běžných případech to funguje celkem slušně. Někdy však věci nejdou podle plánu. Jednoho dne se na planetě Nervala IV poručík Riker z hvězdné lodi USS Potěmkin (Riker se teprve později stane velitelem na palubě Enterprise) rozhodne použít transportér k cestě z povrchu planety na svou loď na oběžné dráze. Jako obvykle.
Tentokrát se však mechanismus porouchá a Riker je přestavěn (z nových atomů) na palubě lodi, ale také zároveň zůstává na planetě, kde není dezintegrován. Takže tu je jeden Riker, který zůstává na planetě, v domnění, že teletransportér prostě nezafungoval, a druhý Riker, který dorazil na loď, v domnění, že teletransportér fungoval, netuše, že dole na planetě zůstal jiný Riker. (Oba Rikerové se to dozvědí až o osm let později, když se náhodou setkají během jedné mise, ale to už nechám na vás, abyste to zjistili při sledování 24. epizody 6. sezóny seriálu Star Trek: Nová generace.)
Co si máme o této situaci myslet? Pokud si stejně jako Davidson a nešťastný Barclay myslíte, že použití transportéru znamená smrt transportované osoby, pak máte situaci, kdy původní Riker prostě zůstal na planetě a na palubě lodi byl strojem vytvořen nový člověk, který se Rikerovi velmi podobá, ale není jím. Pokud si ale stejně jako Locke, Parfit a psychoterapeutka z Enterprise (a všichni ostatní členové posádky) myslíte, že transportér je stroj na cestování, a ne stroj na zabíjení, pak máte problém, protože je obtížné odpovědět na otázku: který z těch dvou Rikerů je skutečně Riker?

Přemýšlejte o tom takto: Představte si, že vy sami jste v situaci před transportem a víte, že se stroj porouchá, takže po transportu tu budou dva lidé – takříkajíc dva vy.
Navíc víte, že jeden z těchto dvou lidí padne do rukou nepřítele a bude mučen a zabit, zatímco druhý zůstane doma a bude žít šťastný život. Jak se cítíte před transportem?
Děsí vás představa, že budete mučeni? Uklidňuje vás vědomí, že alespoň jeden z těchto dvou lidí přežije a bude žít šťastný život? Dokážete si představit, že jste jedním z těch dvou budoucích lidí, ale tím druhým nikoli? Pravděpodobně ne.
Zde se myšlenkové experimenty dostávají na hranici svých možností. Jsou užitečné, protože nám umožňují testovat naše pojmy, například výraz „být jednou osobou“, ale možná jsou některé z těchto myšlenkových experimentů tak bizarní a tak vzdálené našim pojmům, že v takových situacích naše „obyčejné“ pojmy už ani neplatí. Pokud by situace, jako je ta Rikerova, skutečně nastávaly, pak by se možná naše pojetí „být jednou osobou“
muselo zcela změnit a museli bychom přijmout zcela nový koncept, který by umožnil jedné osobě být současně dvěma.
Naštěstí k tomu (zatím) nedošlo. Na konci měsíce bych se nerad dělil o svůj plat s někým jiným jen proto, že je já.

Tento text je úryvkem z knihy
Jiří Beňovský
Philo Fiction – Historky z podsvětí filozofie
Dokořán 2025
O knize na stránkách vydavatele