Sciencemag.cz
Doporučujeme
Knihtisk jako nová technologie stavěl na dosavadním technologickém vývoji, a to jak na materiálové základně, tak na technických znalostech a schopnostech tehdejších řemeslníků. Nová technologie knihtisku vznikla jako průnik technické úrovně některých řemesel, zejména provozujících mechanickou sériovou výrobu, jako byly kovolijectví nebo mincovnictví, spolu se zlevněním psací látky a poptávkou po sériově vyráběných textech.
Rychlejšímu šíření textu už v období rukopisů přispělo zjednodušení, a tím i zlevnění výroby psací látky. Drahý a výrobně náročný pergamen byl postupně nahrazován snáze dostupným papírem. Produkce papíru rozšiřující se v Evropě od 13. století brzy několikanásobně překonala možnosti výroby pergamenu a zajistila dostatek materiálu pro potřeby obchodníků, úředníků, kněží a vzdělanců. Papír urychlil výměnu korespondence a dovolil ve větší míře vzdělaným lidem vzít pero do ruky a psát pro vlastní potřebu. Ale k vytvoření, a hlavně k rozmnožení žádaného textu byl stále potřeba stejný čas. Italští papírníci cartolai odpověděli na rostoucí poptávku po sešitech, zápisnících, arších papíru a podobném zboží.
Někteří vedle prodeje psacího materiálu a souvisejících služeb také prodávali rukopisné knihy, ať už nové, vyrobené na zakázku, nebo z druhé ruky, obvykle komisním prodejem, nebo se věnovali knihvazačství. Pomáhali tak svým knihomolským zákazníkům v pátrání po cenných knihách. Nicméně jejich zapojení do knižního obchodu bylo spíše nahodilé. Vazba na příbuzné papírenské řemeslo se stávala i přímým podnětem pro vznik některých významných tiskárenských center jako v Basileji nebo některých severoitalských městech včetně Benátek.
Obě řemesla začala navzájem kooperovat. Papírníci vyráběli papír v arších, které rozměrově korespondovaly s tiskařskou formou, neboť sazba musela být vyřazena dle předem daného schématu vyžadujícího složení potištěného archu do složky, která pak byla knihařsky zpracována do knižního bloku.
Další snížení nákladů, a tím i otevření cesty k mechanické výrobě knih, přineslo zakládání komerčně orientovaných skriptorií, která pracovala například pro potřeby univerzit. Od 14. století existovala taková skriptoria ve většině velkých měst, mimo jiné v Paříži nebo v Římě, známe je i z Nizozemí nebo z Anglie. Pařížská dílna dokonce zaměstnávala ženy jako iluminátorky nebo opisovačky.
V alsaském Hagenau působila v letech 1425–1467 proslulá rukopisná manufaktura Diebolda Laubera, která vyráběla rukopisy v hromadných kopiích, často ilustrované. Obsluhovala zejména oblasti Porýní, Frank a některých švýcarských kantonů. Rukopisy, které z ní pocházejí, nesou jednoznačné prvky hromadné produkce, která je předzvěstí výroby sériové: velkorysé rozvržení stránek s širokým okrajem, zběžná bastarda, jednotné označování začátků knižních dílů či kapitol, stejně jako systematické umísťování ilustrací na začátky nových částí nebo kapitol. Podobný ráz mají i ilustrace. Písařské manufaktury se mimoto neobracely výhradně k latinsky mluvící klientele, ale šířily i texty v národních jazycích. Lauberova dílna se prosadila především díky populárním příběhům, ať už biblickým či oblíbeným středověkým námětům trojské války, Tristana a Isoldy nebo Persivala. Vliv rukopisných manufaktur nesmíme přeceňovat, neboť rukopisy nadále vznikaly převážně jako jednotliviny, ale přesto si hromadná výroba textů vydobyla své místo a stala se podnětem k úvahám o její mechanizaci, obzvlášť když pozvolný nárůst gramotnosti a rostoucí význam písemného záznamu v kancelářích a úřadech vyvolával poptávku po písařích, jichž
v některých místech mohl být akutní nedostatek.
Technologické předpoklady pro vznik knihtisku jako takového se utvářely již v dobách před jeho zavedením. Technika lisování s rovnoměrným rozložením tlaku se používala ve vinařství nebo při výrobě papíru. Lijecké techniky nacházely uplatnění ve zvonařství a dalších řemeslech pracujících s kovy. S tištěnými vzory pracovali už dříve mincmistři, barvíři nebo knihvazači. Sériová výroba obrazů, zejména světců, mnohdy doprovázených textem, existovala už od počátku 15. století díky dřevořezovým štočkům. Produkce hracích karet nebo obrazů svatých byla oblíbená mimo jiné v německých zemích.
Určitým předstupněm tištěné knihy jsou blokové knihy, tedy knihy tvořené pomocí otisku celostranných dřevěných forem, na nichž se spojoval obraz se slovem. Jejich nejběžnějším žánrem byla tzv. Biblia pauperum (Bible chudých doprovázená obrazy staro- a novozákonních motivů) a Ars moriendi, mravně-naučné příručky připravující čtenáře na odchod z tohoto světa. V Čechách však jejich výroba doložena není.
Bezprostřední vliv na vznik tisku z pohyblivých liter měl vývoj řemesel, která používala v některé části svého výrobního procesu razidla. Při výzdobě knižních vazeb se již před knihtiskem využívalo metody slepotisku, kdy se pomocí kolků, válečků nebo ploten obtiskovaly do usně ornamenty, dokonce i nápisy. Slepotisková výzdoba byla známá již v románském období, ale od 13. století ji nahradila novátorská výzdoba řezaná. Ke slepotisku se knihvazači vrátili opět na počátku 15. století. Obdobné postupy využívalo zlatnictví a kovolijectví, technologicky vyspělá odvětví, v jejichž prostředí se pohyboval právě Gutenberg.
Zlatnictví, respektive mincovnictví, je příkladem oboru, který nejenže pracoval s připravenými tlačenými dekorativními vzory, ale také mnohdy vyžadoval spolupráci většího počtu specialistů, kteří se do výrobního procesu zapojovali v jeho jednotlivých fázích. Zlatníci nechtěli ustrnout ve vývoji a při své práci zkoumali nové postupy v barvířství, zámečnictví, hodinářství, věnovali se odlévání zbraní, dokonce děl, experimentovali i se střelným prachem. Jejich postupy ve slévačství a prubířství vyžadovaly technické a vědecké znalosti přinejmenším aritmetiky, a to na vysoké úrovni. V neposlední řadě experimentovali s postupy v oborech mědirytectví a kovolijectví, čímž se propracovali i k výrobě pohyblivých liter. Z prostředí zlatníků pocházel nejen Johann Gutenberg, ale i další průkopníci nové technologie. Anton Koberger byl zlatník, Nicholas Jenson pracoval jako rytec mincovních razidel. Zlatníci také vytvořili šperkařský nákladnický systém a pochopitelně z povahy své práce s drahými kovy se věnovali i bankovnictví a úvěrování.
Financování bylo jedním ze slabých míst nastupujícího knihtisku. Celý projekt totiž musel být financován před svým zahájením. Na úskalí finančního zázemí narazil již sám Gutenberg, jehož pokus o zajištění prostředků selhal a podnik převzal jeho věřitel Johann Fust, jenž pokračoval v započatém díle se svým adoptivním synem Peterem Schöfferem.
Úspěch tiskařského podnikání spočívá do značné míry na zvládnutí organizace a koordinace více úkonů vykonávaných různými řemeslníky či výrobními specialisty. Takovou organizaci nevyžadovala jen práce zlatnická či jiná kovovýroba. I knihkupečtí podnikatelé již před vznikem knihtisku koordinovali činnost koželuhů, kteří připravovali psací materiál, kopistů a dalších specialistů, již se podíleli na konečné podobě díla (iluminátorů, rubrikátorů, koloristů), nebo knihvazačů. Knihtisk pak už byl jen technickým postupem, který systému umožnil produkci ve větším měřítku.
úryvek z knihy
Neškudla, Bořek: Česká knižní kultura na cestě od rukopisu ke knihtisku
Academia 2025
O knize na stránkách vydavatele
