Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kruh a kruhový pohyb znamenají popření moci času. Proto nikterak nevadí, že kruhům tolik času věnuji, protože při péči o kruhy mi ho neubývá. Geometrická minipovídka.
Kruhy, mé kruhy. Prakticky veškerý čas mi zabírá péče o kruhy, jejich náležité vytváření, udržování, související drobné úpravy a samozřejmě též rozšiřování. Kruhy jsou nezbytnou podmínkou harmonie, pouze uvnitř kruhů může docházet k ideální cirkulaci, otáčení se ve věčnosti, dokonalému pohybu podobnému pravidelnostem nebeských sfér.
Kruhy a koule výrazně převyšují jakékoliv další geometrické útvary, nemají ostré hroty poukazující na nerovnováhu, nemají počátek a konec. Každý bod na obvodu kruhu je stejný jako jakýkoliv jiný bod, kruh a kruhový pohyb znamenají popření moci času. Proto nikterak nevadí, že kruhům tolik času věnuji, protože při péči o kruhy mi ho neubývá, alespoň tak soudím. Ve svých kruzích jsem nesmrtelný stejně jako je věčná sféra stálic, žádný běh odnikud nikam končící smrtelným chropotem. Samozřejmě, lze namítnout, rovněž přímka je nekonečná a nemá ostré hrany, na to však odpovídám: vždyť přímka je právě kružnicí o nekonečném poloměru, kruh ovšem podobnou moc dokáže zajistit i bez kouzel nekonečna. A pak tu je ještě jeden rozdíl. Dá rozum, že kruh má vnější a vnitřní část a náležitý úkryt před pomíjivostí pozemského světa zajišťuje pouze část vnitřní, je nezbytně nutné být uvnitř kruhu, nikoliv vně.
Naopak přímka, přestože je vlastně též kruhem, pouze dělí prostor (nebo rovinu, nazývejte to, jak chcete, stejně tak když hovořím o kruhu, mohu mít stejně dobře na mysli kouli, počet dimenzí není podstatný) na dvě části a není nikterak jisté, která z nich je vnější a která vnitřní. Obě tyto části jsou nadto nekonečné, ovšem náležitě zabydlit lze pouze konečný prostor (pouze v konečném prostoru lze žít nekonečný čas, pouze konečný prostor lze totiž náležitě zpracovat a vyplnit pomocí kruhů). Ještě musím dodat, že prostor vně kruhu, tedy i na špatné straně přímky, je vlastně opakem kruhu, antikruhem, tedy naopak částí světa, která je jakékoliv dokonalosti prakticky úplně zbavena. Zatímco v případě kruhu je však vše jasné, u přímky existuje až poloviční pravděpodobnost zcela špatné volby místa, omylu s tragickými důsledky.
Starostí mám ovšem nad hlavu i uvnitř kruhů. Pomíjivý svět totiž ve své bezbřeze troufalé drzosti strojí neustále úklady, závistivě ruší mé kruhy. Musím o ně neustále pečovat, musím být uvnitř, nejlépe samozřejmě v kruhu uvnitř kruhů uvnitř dalších kruhů, takto lze udržovat jen omezený úsek, rozšiřovat jen velmi obezřetně, snad raději i kreslit kruhy směrem dovnitř, být ve stále větším množství stále menších kruhů, byť zde narážím na pochopitelná omezení dána rozměry mého přece jen nedokonalého těla.
Ve vytváření kruhů nejsem příliš rigidní. Podstatou kruhu přece není žádná pomíjivá hmotná substance, ale samotná geometrie. Kruhy vyrývám do podlah, kreslím křídou, vysypávám pískem nebo kamínky, vyznačuji provazem či nití. Kruh může mít samozřejmě i abstraktnější podobu, jeho hranicí může být přechod mezi světlem a stínem, který vytváří stínítko lampy, vír tornáda (a teprve dodatečně kruh z takto usazeného podzimního listí).
Někdy si říkám, zda kruh nemůže mít ještě éteričtější formu, třeba jako koule postupně ubývajícího tepla kolem čajové konvice, jako různé siločáry, elektrony obíhající v atomu, a nebo, snad se nerouhám, zda kruh nelze vyznačit prostě tím, že ho definujeme (souřadnicemi středu a poloměrem). Jenže tyto poněkud heretické úvahy mohou mít opravdu nebezpečné důsledky: definovaný kruh nemůže nikdy zmizet, nelze ho smazat, není tedy třeba mít o něj starost. To by mě však snadno mohlo svést k nedbalosti, mohl bych lehkomyslně usoudit, že takový kruh vlastně existoval (a bude existovat) vždycky bez ohledu na cokoliv dalšího, to však není možné, neboť vím, že svět je zlovolný a ukládá o mé kruhy, závidí jim (a mně!) jejich (a moji!) dokonalost, snaží se je narušit, nesmím polevit v pozornosti, od kacířských myšlenek zbývá již jen krůček k lenošivosti, je třeba kruhy neustále vytvářet a udržovat, jen neustálá péče umožňuje život v nekonečném čase, podobném životu hvězd.
Když kamkoliv jdu, před každým krokem musím před sebou nakreslit kruh, přemisťování tímto způsobem je obtížné. Navíc se přitom vzdaluji od jiných kruhů a riskuji, že se je někdo (nebo něco) pokusí poškodit, narušit je, narušit mé kruhy. Z již uvedených důvodů je také krajně zhoubné vstupovat na vnější stranu kruhů. Proto se raději držím za zdmi svého příbytku, samozřejmě mimo ta místa u stěn, která v důsledku pravoúhlé geometrie přízemního architekta nelze učinit součástí kruhu. Vytvářím nové a nové kružnice, z látek sešívám, tvaruji či nafukuji koule připomínající obří míče, v nichž promýšlím další plány. Udržuji kruhy a opravuji jisté nepřesnosti. Samozřejmě, že do kruhů jsou umístěny veškeré předměty, nábytek, knihy i potraviny, občas však potřebuji něco přemístit nebo pozřít, předmět tak je odebrán a zmizí, nutným důsledkem je narušení (třeba i více kruhů, vždy se mohou i protínat), musím pečlivě vážit, jak tyto kazy minimalizovat a co nejrychleji provést potřebné opravy. Je zde nutnost neustálých výpočtů: ve skutečnosti vím, že v příbytku plném kruhů budu vždy vně nějakých (což je, jak jsem již zmínil výše, zvlášť nežádoucí), stále však je třeba, aby počet kruhů, které mě obklopují, co nejvíce převyšoval počet kruhů, vůči nimž se nacházením vně. Strašlivá myšlenka: někde žije někdo, kdo má ještě větší zájem o kruhy než já, věnuje jim větší péči, má více kruhů, já jsem vůči všem jeho kruhům na vnější straně, je tedy třeba více kruhů, ještě více kruhů, ještě větší usilovnost.
Když mě tato nutná práce unaví až k zemdlení, s pocitem splněného úkolu usínám na kruhovém, pomalu se otáčejícím lůžku, stočím se v jeho tvaru a přemítám o vlastní dokonalosti.
Tento text je úryvkem z e-knihy:
Pavel Houser: Pán cementárny
Nakladatel: Nová vlna
Podrobnosti: Kosmas.cz
Čtenáře jistě zajímá, kde žije Pán cementárny, vrchní rozvaděč z Rozvodny a zda Údolí je vskutku tím Prokopským. To, na jakém sídlišti se odehrál hon z Eridanu 5 nebo kudy chodí zlý listonoš a Prsťák s Prstářem, by pak zajímalo rovněž policii. Nicméně toto nejsou Pražské příběhy, mohou se stejně dobře odehrávat – a také odehrávají – v jiných městech i kdesi v tundře, kde Jeseter s Jenisejem vedou své nekonečné spory o chuť vodky a benzínu. Hrdinové následujících povídek přemítají v tmavotě hrobů, v podzemních prostorách duté Země, v bludných hvězdoletech, doupatech opiových i vlkodlačích, v labyrintech Mínotaura, v celém širém vesmíru s jeho veškerou agorafobií. Je opravdu kosmos dílem demiurga, podivínského geometra či slepého hodináře, výsledkem jejich vrtochů, šílenství i solipsismu – a v neposlední řadě: jak vypadá jídelní lístek těchto i dalších bytostí, co hryžou v prázdnotě? Nechybí Turingovy knihovny a zápisy algoritmů nápojových automatů, jak je zkoumají Notář, Samotář a Zamotář. A pak ještě zbývá otázka, kterou řeší Jurgen, Kurt a Helmut: je vhodnější číst dobrou knihu v posteli, pod postelí nebo za postelí?
