Sciencemag.cz
Doporučujeme
Myšlenkový experiment se Schroedingerovou kočkou známe všichni, co ale kdyby platila mnohasvětová interpretace kvantové mechaniky? Jsme nesmrtelní?
Následující paradox je znám v řadě verzí, přidržme se té, jak ji popisuje Max Tegmark. Podle Everettovy interpretace kvantové mechaniky se v okamžiku měření (pozorování) vlnová funkce rozštěpí, a svět se tak rozdělí na dva světy, v jednom bude známá Schroedingerova kočka živá a ve druhém mrtvá.
Co z tohoto pohledu na věc dále vyplývá? Vezměme třeba naši kočku. Dle toho, zda se v daném okamžiku jádro rozpadne či nerozpadne, bude kočka živá či mrtvá. Teď stejné pravděpodobnosti 50 % v mechanismu přiřadíme buď prázdné cvaknutí spouště, nebo výstřel do hlavy kočky. Posloucháme sekvenci: celkem logicky uslyšíme něco jako cvak, prásk, prásk, cvak… Kočka je ihned nebo za chvíli mrtvá.
Co když si ale teď na kočku zahrajeme my sami? Co si budeme z minulosti pamatovat? Samozřejmě pouze řetěz cvak-cvak-cvak… Když totéž zkusíme s nějakým (ne)dobrovolníkem nebo necháme zbraň zase mířit do prázdna, dostaneme opět původní sekvenci se střídáním výstřelů a cvaknutí s pravděpodobností 50 %. Jakmile pak před kulomet strčíme hlavu sami, namísto cvak, prásk, prásk, cvak… uslyšíme cvak-cvak-cvak. Zdá se nám, že jsme všemocní. Půjdeme se tím někomu pochlubit a navíc dodáme, že jsme dokázali Everettovu verzi kvantové mechaniky, vstrčíme hlavu před kulomet – ale ON uslyší zase cvak, prásk, prásk, cvak, v okamžiku jsme mrtví a jediné, co jsme dotyčnému dokázali, je vlastní šílenství.
Pojetí vědy jako všeobecné, přenosné a sdělitelné znalosti zde získává pěkně na frak. Zatímco sám sebe o platnosti Everettovy interpretace člověk přesvědčit může, nikoho jiného nikoliv.
Leda možná ve verzi, kdy by namísto spouště kulometu byla rozbuška bomby, která zničí celou Zemi? Pak by museli uvěřit i všichni ostatní?
Zdroj: Max Tegmark: Our Mathematical Universe, Aleen Lay, 2014
Poznámky:
Podobný motiv „jediné přežívající verze hrdiny“ se objevuje např. v povídce Grega Egana Věčný atentátník (v češtině úvodní povídka v knize Axiomat).
Hlavní námitka ovšem zní: v naší vlastní verzi reality bychom měli „vždy přežít“, pro ostatní v této větvi by nic podobného neplatilo. Takže pak bychom měli být výrazně starší než ostatní lidé, měli bychom mít za sebou nepravděpodobné přežití nehod a podobných událostí (nikoliv samozřejmě pravděpodobnost úspěchů v ruletě, to naši větev reality nevymezuje)… Což se však neděje. Celý argument je tedy zřejmě nějak zásadně vadný, jak nakonec cca připouští i sám Tegmark.
Není to ale nakonec celé spíše důkaz PROTI Everettově mnohosvětové interpretaci kvantové mechaniky? A neznamená to, že tedy nejde o interpretaci, ale o odlišnou (odlišitelnou) podobu teorie, která je zřejmě nesprávná (nesouhlasí s pozorováním)?
Dobrý den, chtěl bych reagovat na poznámky v závěru, konkrétně na: „Hlavní námitka ovšem zní: v naší vlastní verzi reality bychom měli „vždy přežít“, pro ostatní v této větvi by nic podobného neplatilo. Takže pak bychom měli být výrazně starší než ostatní lidé, měli bychom mít za sebou nepravděpodobné přežití nehod a podobných událostí (nikoliv samozřejmě pravděpodobnost úspěchů v ruletě, to naši větev reality nevymezuje)… Což se však neděje.“
Podle mě, nejsme právě schopni zjistit, že se to neděje. To, že někdo umře mladý neznamená, že pro něj neběží život dál v jiné realitě, kde bude schopen nepravděpodobně přežívat nehody. Taková realita existuje ale jen pro něj a pro ostatní existují zase „jejich reality“. Navzájem se o tom nikdy ale nedozvědí.
mate pravdu (samozrejme za predpokladu platnosti teto podivne intepretace/myslenkoveho experimentu). argument neni to, ze nekdo zemre mlady. argument je spis to, ze my sami nejsme hodne stari, mnohem starsi nez ostatni (protoze jsme v nasi vlastni verzi/vetveni nesmrtelni a kdyz nahodne pichnete na skoro nebo uplne nekonecnou osu, proc bychom meli mit normalni vek?)
Vidíte, podle mě není argument ani to, že my nejsme hodně staří. Jak to totiž můžete ze „své“ reality tvrdit o někom jiném? Pravdu bychom se mohli dozvědět až na konci svého života, kdy bychom zjistili, že jsme skutečně velmi staří. Nikdo jiný než konkrétní člověk by to však nikdy nezjistil.
zili-li bychom velmi dlouho, treba 1000 let, pak v nahodnem okamziku bychom meli mit s pravdepodobnosti x vek treba mezi 100 az 900 lety. nepozorujeme ale, ze jsme radove starsi nez ostatni, coz zpochybnuje, ze bychom zili ve vetsvi sveta specificke konkretne pro nas. stejne mi ta mnohasvetova interpretace prijde jako neverohodna, primo proti principu occamovy britvy.