Nanometr silná vrstva vody mezi elektricky nabitými povrchy se chová jako pevná látka, schopná odolat tlaku až ve stovkách atmosfér – povrchy tedy prakticky nelze přiblížit úplně k sobě a vrstvičku vody vymáčknout.
Vědci z University of Akron (Ohio, USA) publikovali výsledky tohoto výzkumu v Science Advances. Tvrdí, že v různých prostředích by na tomto principu šlo minimalizovat tření, materiály od sebe oddělené stabilní minivrstvou vody by po sobě mohly snáze a hladce klouzat. „Led“ existující za pokojové teploty by se tak mohl uplatnit třeba v biomedicínských implantátech typu kolenních kloubů. Stabilní vrstva vody (roztoku? jiné kapaliny?), kterou je obtížné odstranit, by mohla fungovat i jako mikrobiální filtr. A z druhé strany by na tomto základě mělo být možné konstruovat i účinnější superhydrofobní materiály, třeba lepidla stabilní i ve vodním prostředí (tedy naopak – „jak to udělat, aby voda na povrchu vůbec neulpívala“).
K tomu, aby oba povrchy byly elektricky nabité, může docházet přirozeně. Zdroj bohužel nespecifikuje, zda v zamýšlených aplikacích by se na to šlo spolehnout. Hraje roli to, aby obě vrstvy oddělené vodou byly nabité souhlasně? Nebo je to jedno a molekuly vody se v mezeře prostě poskládají svými dipóly? (Související otázka – funguje to tak tedy pouze u polárních kapalin?)
Ještě poznámka: molekula vody má velikost asi 10 na -10 metru, nanometr je 10 na -9. Máme zde tedy vrstvu opravdu tenkou, ale zdaleka ne monomolekulární. U cca monomolekulární vrstvy by se mohlo říct, že prostě nemůže téct, respektive pojem skupenství zde nedává smysl. V tom ale asi celý jev nespočívá.
Zdroj: Phys.org