Sciencemag.cz
Doporučujeme
Porosty smrků a borovic jsou, jak to známe i ze současné tajgy, náchylné k požárům. To pravděpodobně mělo zásadní dopad na mozaikovitý charakter lesů. Procházeli jsme spáleniště v kokořínských lesích, kdy již během několika měsíců rostlo na jednom čtverečním metru až několik desítek bříz a na každých zhruba třech čtverečních metrech jeden dub či buk, o kterém víme, že díky své dlouhověkosti břízy nakonec přeroste. Rovněž na požářišti v Českém Švýcarsku se již tři měsíce po požáru místy objevoval hustý březový „kožich“.
Je zajímavé, že ve vlhčích klimatických podmínkách před rokem 2000 mívala požářiště i bez zásahu hasičů poměrně malé průměry několika set metrů, zatímco v teplém a suchém počasí po roce 2020 se začínají vymykat kontrole. Zvlášť znepokojivý je efekt „vybuchujících“ korun, kdy typicky borovice nějakou dobu vzdorují ohni, který z nich zřejmě destiluje silice, a pak najednou celé vzplanou.
Na konci ledové doby se množí nálezy pylových zrn buku, ale protože v té době máme v sedimentech zachyceny intenzivní polární hurikány, které přemísťovaly např. těžké minerály ze zvětralých, desítky kilometrů vzdálených horninových výchozů, může se jednat o pyl třeba z údolí Dunaje. Nejstarší kousek místního buku v podobě dřevěného fragmentu byl nalezen týmem Petra Pokorného v pískovcovém převisu v Českém Švýcarsku. Je starý 8 000 let. To zhruba odpovídá i období, kdy se dlouhodobě stabilizují klimatické podmínky včetně hojných srážek. Ty jsou indikovány růstem pěnovců, pramenných vápenců, na řadě míst Českého krasu i na křivoklátských lokalitách. Typovou lokalitou je např. Svatý Jan pod Skalou nebo Koda.
Pro lesní optimum holocénu je typická téměř úplná nadvláda lesa. Z běžných listnatých druhů scházel zatím jen východoevropský habr. Buk a jedle byly sice přítomné, ale jen v podřízeném množství. I v podmínkách teplého a vlhkého klimatického optima se i v nižších polohách setkáváme se smrkem ztepilým. Obvykle jej považujeme za typickou dřevinu inverzních roklí a podmáčených pramenišť, ale to může být zřejmě jen náš „subalpinský“ pohled. Zkusme se na věc podívat z odlišného hlediska. V ledových dobách byl smrk poměrně rozšířen. Pravděpodobně rostl na desítkách, ne-li stovkách více či méně izolovaných ostrůvků, nejčastěji na podmrzlých či podmáčených půdách a v nivách řek. Podle místních podmínek si vytvořil celou škálu strategií. Na Velkém Blaníku smrky podrůstají přirozené bučiny a v okolí Mšena jsme pozorovali podrůstání dokonce teplomilných doubrav na sprašovém substrátu. Může to být způsobeno jak tím, že semen smrku je poměrně mnoho, a les je tak vystaven jejich „tlaku“, ale také možná můžeme počítat s více „ne-horskými“ genotypy smrku, z nichž některé mohou představovat i dřeviny budoucnosti.
Domníváme se, že musíme znovu uvažovat i o otázce monokultur a jejich prostorovém rozsahu. Smrk v přirozených podmínkách totiž místy vytváří monokultury o ploše dejme tomu půl hektaru až hektar. Zatímco většina smrků v hospodářských lesích by měla tvořit jen příměs, nemá cenu jen na základě kůrovcové kalamity rozsáhlých monokulturních ploch zavrhovat kotlíky a menší enklávy smrků. Smrk má za sebou víc než milion let trvající vývoj a je třeba k němu přistupovat s určitou pokorou. Tato obhajoba smrku i modřínu nic nemění na tom, že převládající formou našich lesů by měl být nestejnověký smíšený les, který se vyvíjí přirozenou obnovou, ale pod výchovným vlivem lesníka. Všichni máme zkušenost, že když přijdeme do smrkového lesa, něco se v atmosféře místa změní. Les je vlhčí, temný, rostou zde jiné houby. Je to odlišné prostředí než smíšený les s příměsí smrku a my víme, že krásu a bohatství krajiny vytváří soubor někdy velmi odlišných stanovišť, mezi něž patří i téměř monokulturní smrkové či jiné plošky.
tento text je úryvkem z knihy:
Václav Cílek, Jindřich Prach, Zdeňka Sůvová a kolektiv:
Lesy středních Čech
Jejich přírodní bohatství, současný stav a budoucí směřování
Dokořán 2024
O knize na stránkách vydavatele
