Pixabay License. Volné pro komerční užití

Magnetický smysl psů je fascinující

Jak lovečtí psi nacházejí cestu zpět? Nový výzkum ukazuje, že jsou toho schopni i v prostředí, které dosud neznali. Někdy se vracejí po vlastní stopě, někdy využívají orientaci podle magnetického pole – což může znamenat výrazné zkrácení trasy. Zajímavé je, že při použití druhé metody (tzv. scoutingu) psi zahajují krátkým během podél severojižní osy, zřejmě aby tak získali celkovou „kompasovou orientaci“.

O magnetickém orientačním smyslu psů přináší základní informace následující text:
Jak Lassie našla cestu domů? Tajemství psí navigace

Podrobněji výzkum a jeho výsledky v následujícím rozhovoru vysvětlují doc. Ing. Vlastimil Hart, Ph.D. a Ing. Kateřina Benediktová (Katedra myslivosti a lesnické zoologie, Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze).

První námitka proti schopnosti psů vnímat magnetické pole by mohla znít, že mnoho psů cestu zpět přece nenajde…
Ano, s tímto tvrzením se setkáváme běžně. Na to lze nejsnáze odpovědět tak, že magnetický smysl není, tak jako jiné smysly, nijak „absolutní“. V různé míře ho mají různá plemena (lovecká plemena jsou na schopnost vrátit se k pánovi systematicky šlechtěna), v různé míře různí psi, jde jistě o to, jak svou schopnost orientace trénují. My jsme naše experimenty prováděli se psy, kteří byli používáni v rámci myslivosti, měli tedy možnost si tuto schopnost postupně rozvíjet. Ani zde nebyli s návraty úspěšní úplně stoprocentně.
Je mnoho faktorů, které mohou psovi návrat překazit. Pokud pes spoléhá nikoliv na magnetický smysl, ale vrací se po své stopě, problém může představovat např. už i běžná asfaltová silnice. U návratu podle magnetického pole mohou hrát roli nejrůznější anomálie. A to nejen dráty vysokého napětí, které v této souvislosti asi člověka napadnou jako první, ale třeba i kolísání magnetického pole Země (toho jsme si všímali už při jednom z předcházejících výzkumů, který – z našeho pohledu zkratkovitě – média hlavně interpretovala jako „psi močí severojižně“; viz článek zde) nebo magnetické anomálie v konkrétním terénu. Zaznamenali jsme případy, že se psi vraceli směrem k nám, byli už téměř na dohled (tedy na náš dohled, menší psi v zarostlejším lesním prostředí sami moc daleko nedohlédnou), ale pak jejich navigace náhle selhala a vrátit se nedokázali. Nevíme přesně, proč, ale nějaké lokální magnetické anomálie se jako vysvětlení přímo nabízejí.
Abychom to shrnuli: Mnoho ztracených psů se nevrátí, protože si je někdo přivlastní, stanou se obětí aut, nebo se vrátí, ale přes policii či útulky. To ale neznamená, že postrádají schopnost orientace, a to včetně té magnetické.

Jak konkrétně váš výzkum probíhal? To jste čekali na to, až se psi dají do sledování nějaké zvěře, nebo jste je přímo lákali?
Psi se chovali přirozeně, procházeli se v lese se svými pány. Šlo o lovecká plemena, vyrazit po stopě zvěře představovalo jejich normální chování. Byli samozřejmě vybaveni GPS, abychom je v případě problému dokázali dohledat, což ale téměř nebylo potřeba. GPS ale naopak byla potřeba k tomu, abychom jejich pohyb mohli přesně sledovat a vyhodnotit (za tímto účelem měli navíc kamery). Dostali se od nás do různé vzdálenosti, od pár stovek metrů až do několika km.
Velmi zajímavé na tom celém podle našeho názoru je, že psi se na vnímání magnetického pole nejprve museli „naladit“, to znamená běželi asi 18 metrů podél severojižní magnetické osy – to už takovým směrem, aby se přitom přibližovali k výchozímu bodu. Nicméně právě v téhle fázi si zřejmě vytvářeli mentální mapu prostředí.
Možná v téhle souvislosti stojí za to zdůraznit právě ono přirozené chování psů v našich experimentech. U jinak ztracených psů je třeba běžný scénář útěku psa po napadení jiným psem. To je pak zase jiná situace, kdy začne hrát roli i stres.

Jak konkrétně se pes orientaci učí? Je to tak, že zkušenější „lovec“ se snáze vrací?
Štěňata se opravdu začínají vzdalovat postupně. My pracovali s již dospělými psy, a zde se naopak ukázalo, že lovecká zkušenost neměla na schopnost orientace vliv. Snad jen v tom, že méně zkušení psi se častěji vraceli po vlastní stopě. Ale pokud méně zkušený pes použil scouting, neměl s tím problém a choval se stejně jako zkušený. Naopak zajímavé bylo, že kohoutková výška (velikost psa) neměla vliv na délku útěku. Krátkonohý jezevčík utekl stejně daleko jako dlouhonohý teriér, jen mu to trvalo déle. A ještě se ukázalo, že psi umějí dobře využívat lesní cesty a pěšiny, a to i v terénu, kde nikdy předtím nebyli a nevědí, kam cesta vede. Po cestě běželi, dokud to pro ně bylo výhodné a na správném místě ji opustili. Použitím cest se návratová trajektorie délkově prodlužovala, ale přitom výrazně časově zkracovala, protože po cestě se mohli pohybovat (a pohybovali) mnohem rychleji.

Jakým směrem byste ve výzkumech chtěli pokračovat?
Otevřenou otázkou je podle našeho názoru třeba to, zda pes vnímá magnetické pole vědomě nebo podvědomě. To se samozřejmě navíc dále komplikuje, protože je určitě diskutabilní, co vlastně u psů znamená to „vědomé“, jaký typ vědomí vůbec psi mají, ale zjednodušeně by se asi dalo říct, že podobně jako u člověka je i u psa podvědomá reakce spíše nějaký rychlý automatismus, vědomé jednání bude pomalejší, ale zato flexibilnější. A nakonec, stále nevím ani to, zda magnetické pole nevnímají i lidé. Pokud ano, téměř jistě to bude na úrovni podvědomé. Téměř jistě by tato schopnost byla, alespoň ve srovnání s jinými smysly, celkem slabá (jinak bychom se nemuseli učit, jak souvisí světové strany a to, kde na stromě roste lišejník), to ale neznamená, že neexistuje.

V této souvislosti snad ještě otázka řekněme organizační. Na ČZU existuje přímo obor kynologie, nicméně váš výzkum probíhal jinde. Jak to tedy vlastně je s ČZU a psy?
Naše katedra se nezabývá primárně psy. Zaměřujeme se, mimo jiné, na výzkum magnetorecepce a přímo pracujeme nebo aspoň sledujeme mnoho druhů zvířat. Magnetorecepci jsme sledovali např. u lišek, divokých prasat, srnčí zvěře, u kachen a plameňáků, ale třeba i kaprů. A samozřejmě u psů. Bylo by s podivem, kdyby se na Katedře myslivosti nevyskytovali žádní psi. Mnoho studentů i členů katedry vlastní lovecké psy, pracuje s nimi v lese a do „psích“ výzkumů se zapojují. Psi mají oproti ostatním zvířatům jednu velkou výhodu. Jsou dobře manipulovatelní, mají úzký vztah s člověkem a rádi spolupracují.

Jaká schopnost psů vás nejvíc fascinuje?
Málokdo si to uvědomuje, ale psi jsou velmi inteligentní zvířata a mají nás dokonale přečtené. Velmi dobře nám rozumí, jsou schopni vnímat i nejjemnější gesta a využívat je ke komunikaci s námi. Ač se tvrdí, že psa si domestikoval člověk, někdy mi připadá, že to bylo obráceně. Že si psi domestikovali nás lidi.

Modré mládě krasky krátkoocasé jávské se svým rodičům zbarvením zatím moc nepodobá. Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Proč příroda nevytváří červenou pomocí rozptylu světla?

Živé organismy své barvy tvoří cca dvěma hlavními způsoby – pomocí pigmentů a jako tzv. …

2 komentáře

  1. Magnetický smysl psů je fascinující

    Zajímavé je, že náš Ťapík nám rozumí každému slovu, ale mi jeho štěkání nerozumíme. Často ví o čem si povídáme mezi sebou. Například: On se nerad koupe. My si řekneme, že vykoupeme Ťapa a on se nám vyhýbá celý den.

  2. Pavel Houser

    samozrejme casto reaguji na ton, gesta, situaci… ale casto opravdu rozumi i jednotlivym slovum. jsou k tomu mj. ty zname experimenty s border koliemi chaser a rico. (ostatne uvadi se, ze jeden bonobo rozumel i pokynum ve stylu „vezmi ten cerveny hrnek a dej ho nahoru na policku vpravo“)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close