Sciencemag.cz
Doporučujeme
Je vědomí to, jak se cítí informace (určitého typu), pokud je (určitým způsobem) zpracovávána?
Fyzik Max Tegark je znám asi hlavně jako autor bizarní myšlenky, podle které je vesmír (fyzická realita) totožný s matematickou strukturou. Ve svých úvahách o vědomí se pokouší o takovou definici, která by se dala testovat (jinak, než že se na vědomí entity zeptáme – kladná odpověď nás nemusí nijak přesvědčit, vědomí může mít i entita s okolím nekomunikující). Prostě zkusíme vymezit určité fyzikální podmínky, při jejichž splnění vědomí vzniká (nutně).
Tegmarkova základní definice zní, že vědomí je „pocit zpracovávané informace“. S tím by se asi dalo dobře souhlasit, protože pak můžeme snadno mluvit i o vědomí u zvířat, robotů, počítačů nebo libovolných jiných systémů; zpracování informace je nezávislé na konkrétním fyzickém nosiči, i když nějaký fyzický nosič samozřejmě potřebuje (program napsaný na papíře nemá vědomí, až program fyzicky spuštěný, hradla fyzicky propojená atd.).
Nicméně – sotva každé zpracování informace generuje vědomí. Nemyslíme si třeba, že by vědomí měl program Print x. Zdá se logické předpokládat, že vědomí se vynoří při provedení algoritmu o patřičné složitosti, komplexity. Tegmark konkrétně odhaduje, že půjde o 4 hlavní podmínky:
kapacita pro ukládání informace (paměť)
kapacita pro zpracování informace (rychlost)
značná nezávislost na zbytku světa (izolovanost)
integrace (vědomý systém se neskládá z téměř nezávislých částí)
Všechny tyto podmínky by samozřejmě chtělo vyjádřit nějak číselně, jak musí být systém rychlý, jak moc izolovaný atd. Co z takových premis zajímavého vyplývá? Jistě spousta věcí, prozatím uveďme jen několik snad netriviálních závěrů:
– představte si, že necháte svůj mozek simulovat neuron po neuronu. Bude mít takový systém vědomí? Ano, ale nikoliv, pokud simulace bude příliš pomalá. (Samozřejmě přitom simulace bude odpovídat, že vědomí má, půjde přece – aspoň teoreticky – o přesnou simulaci, podle Tegmarka by se však jednalo o „zombii“).
– z těsné integrace a současně oddělenosti (výpočet potřebné složitosti probíhá nezávisle na okolí) vyplývá, že vědomí se nemůže skládat z jiných vědomí. (Žádná eventuální Gaia nemůže být vědomá; má-li náš mozek vědomí jako celek, nemohou mít vlastní vědomí např. jednotlivé hemisféry apod. Co z toho vyplývá pro propojování mozků mezi sebou, mozků a umělých systémů apod.?)
– velká vědomí, rozsáhlá v prostoru, budou ovšem pomalá, i když zde informace bude putovat rychlostí světla (informace musí doputovat od jednoho konce na druhý). Kvůli této pomalosti se budou téměř veškeré procesy zpracování informace delegovat na dílčí podsystémy – zde bude pak toto zpracování ovšem probíhat na nevědomé úrovni; podobně to ve značné míře činí i lidský mozek, pouze malá část zpracování informací je prováděna jako vědomá.
– je možné, že některé vysoce integrované sítě hradel apod. systémy, které jsme postavili, už třeba vědomí mají? (možná: integrace je však podle Tegmarkova přístupu podmínkou nutnou, nikoliv postačující)
Mimochodem – Tegmark se rovněž domnívá, že jakékoliv vědomí je provázeno i pocitem svobodné vůle, a to jakkoliv samozřejmě veškeré jednání vědomých bytostí vychází z příslušného fyzikálního zapojení.
Příště se podíváme na možné námitky proti celé koncepci.
Zdroj: Max Temark: Life 3.0: Being Human in the Age of Artificial Intelligence, Knopf 2017, ISBN-13: 978-1101946596, ISBN-10: 1101946598
