Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nic by nebylo naivnější než vidět v legendách jen a jen produkt naivní víry a nechápat, co všechno v nich je záměrným dílem propagandy křesťanské církve v různých peripetiích jejího světodějného zápasu o moc. A pro ty temné úseky lidských dějin, kde jsme odkázáni jen na zprávy legend, by nebylo větší překážky na cestě k poznání historické skutečnosti než paušální předpoklad, že každá legenda má svoje skryté „historické jádro“, které je možno odhalit celkem prostou eliminací legendárních příměsků. Je nezbytně nutno uznat za základní zásadu, že jen z mimolegendárních pramenů lze zjistit, má-li která legenda vůbec nějaké dějinné jádro; že z legendy samotné se nikdy a nijak nedá postihnout, vyrostla-li opravdu z historické skutečnosti; a že je zhola nevědeckou metodou pokoušet se z legendy samotné vyloupnout její dějinný obsah…
…
Jsou zajisté takové legendy, jejichž hrdinové stojí v plné záři dějin a jejichž nepochybně dějinné jádro lze zcela snadno oddělit od legendární slupky. Je to velmi lehké třebas u sv. Augustina, sv. Františka z Assisi, sv. Ignáce z Loyoly; nepoměrně těžší je to, jak víme, u sv. Jana Nepomuckého nebo u sv. Cyrila a Metoděje; a u nejstarších, největších křesťanských mučedníků je to přímo zoufale nesnadné. Příkladem může být ten z nich, který požívá v křesťanském světě snad největší či aspoň nejširší úcty: sv. Jiří.
Podle legend syn vznešených a bohatých křesťanských rodičů z Kappadokie. Stává se vojenským tribunem, má před sebou skvělou kariéru. Zkazí si ji svým neohroženým vystoupením na ochranu pronásledovaných křesťanů. Přednese císaři a senátu velikou apologii, počínající slovy Quo usque tandem, Imperator… Je po ní zatčen, císařem vyslýchán, marně nucen obětovat pohanským bohům, mučen na otáčejícím se kole. Zázračně vyvázne smrti. Ve vězení provede první zázrak: na prosbu prostého rolníka Glyceria přivede znovu k životu jeho padlé dobytče.
Po nových mukách, třikrát opakovaných, skoná mučednickou smrtí, oslavenou pak mnoha zázraky. K tomu se pojí pověst o zabití draka a vysvobození princezny, která sice nebyla převzata do křesťanské legendy, která však přesto – po průhledném zalegorizování – pronikla do církevního kultu Drakobijce. Kdo bude zde chtít hledat historické jádro, bude muset škrtnout boj s drakem, zázrak s Glyceriovým volem, zázračný únik smrti při mučení a zázraky posmrtné; bude moci odmítnout ciceronský počátek světcovy řeči a udělat skeptické otazníky za údaji o jeho původu. Patrně mu zbude mladý křesťanský důstojník Diocletianových legií, popravený při kterémsi pronásledování křesťanů – muž jinak historii neznámý prostě proto, že nedorostl významu historické osobnosti.
Můžeme se tím spokojit? Můžeme tak seškrtat malé zázraky kolem malého vojáka a vytvořit právě tím jediný obrovský, nepochopitelný zázrak? Totiž zázrak, jímž se stalo, že tato nepatrná osůbka vzrostla na patrona středověkého rytířstva, na patrona královské Anglie a carského Ruska, že jí je po Evropě zasvěcen patrně větší počet kostelů a kaplí než kterémukoli jinému světci, že je oslavován v bezpočtu soch a obrazů?
V nejvelkolepějším, církevně-oficiálním vydání Acta Sanctorum čteme kritickou poznámku jejich jezuitských vydavatelů, podle níž legenda o sv. Jiří podává „spíše pověst nežli historii“. Mají-li bollandisté pravdu s touto svou výstrahou, pak je ovšem při zjišťování původního jádra pověsti nutno postupovat zcela jinak. Je z ní třeba setřít její pseudohistorický povrch: vypustit Diocletiana i jeho tribuna, pronásledování křesťanů i mučení jejich mladého obránce – a ponechat Drakobijce, osvobozujícího princeznu Vesnu, divotvorného ochránce stád, hynoucího na symbolickém kole dne 24. dubna, aby svou smrtí zajistil úrodu, a tím i život těm, kdo jej uctívají jako svého
boha. A na rozdíl od historii neznámého tribuna-mučedníka Georgia je historii, kulturní historii mám Zeus Georgos, bůh mnohem starší než nejstarší světec, reprezentant k životu se probouzející jarní přírody, božský ochránce všeho živého, stád a polí, a hynoucí proto, aby lidé žili – tak jako hynuli božský Osíris, Attis, Adónis… nemáme-li mluvit o bohu, který je nám mnohem známější.
Případ sv. Jiří není výjimkou, pro nejstarší legendy je spíše pravidlem. V tomto druhu legend se jen vzdalujeme od poznání pravdy, čím více je v honbě za neprávem předpokládaným „historickým jádrem“ zbavujeme jejich mytické podstaty; zde se blížíme pravdě jen tou měrou, jakou dovedeme z definitivního znění legendy eliminovat nejen církevně-křesťanské přepracování
pohanských motivů, nýbrž především už všechny ty pseudohistorické prvky, jimiž pozdní pohanství zlidštilo své bohy. Úkolem je tu objevit pod maskou světce ne nikdy neexistovavšího člověka, nýbrž dávno uctívaného, potlačeného nebo zapomenutého boha – pod falešným zdáním „historie“ odhalit zmizelý mýtus.
Tento text je úryvkem z knihy:
Záviš Kalandra: České pohanství
Academia 2018
O knize na stránkách vydavatele
Poznámky PH: Dílo se zabývá především mytickými a „polohistorickými“ postavami českých dějin až po sv. Ludmilu a sv. Václava. Základní autorova teze zní, že původní zde bývá jakýsi pohanský mýtus, k němuž je pak dovymyšlena (záměrně při šíření křesťanství) historie. Tak se z bohů udělají postavy lidí, eventuálně rovnou křesťanští světci, a příslušné rituály se mohou v nějak upravené podobě provádět dále.
Viz také: Byl sv. Václav vůbec historickou postavou?
Čili mýtus (někdy) není historie obalená fantazií s nadpřirozenými prvky, dodatečně je dodáno naopak zasazení do historie (podle autora, tedy). Autor často používá výrazu euhemerismus, Euhemeros to však ve svém spisu z helenistické doby mínil naopak: Zeus a další bohové byli původně králové či jiní mocní smrtelníci, které lidé až dodatečně začali pokládat za bohy.
Jinak Kalandrovo České pohanství představuje hlavně rozbor a výčty různě se opakujících mytologických motivů – asi ve stylu Frazerovy Zlaté ratolesti.
