Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jedná se o nádory, které decimují mořské mlže. Jak se ukazuje, tyto nakažlivé rakoviny navíc dokáží přeskakovat i mezi příbuznými druhy. Ze severoamerických vod se choroba rozšířila na pobřeží Jižní Ameriky i Evropy.
Striktně vzato bychom neměli mluvit o rakovině – tu způsobují buňky vlastního těla. Jde o spíše o parazita, tj. infekční nádor nějaké „původní škeble“. Nicméně za rakovinu se tento typ choroby označuje u tasmánských čertů stejně jako mluvíme o přenosném nádoru u psů. Psí nádor skoro nikdy nebývá smrtelný, u tasmánských ďáblů naopak hrozí, že zlikviduje celý druh. V případě mlžů se jedná o agresivní formu (studie ji označuje jako diseminovaná neoplazie), která nové hostitele zabíjí celkem spolehlivě.
Zřejmě poprvé byla nyní příslušná choroba zaznamenána u slávky Mytilus trossulus na pobřeží Britské Kolumbie, známe ji ale i u jiných mlžů z východního pobřeží Severní Ameriky. Nová studie zaznamenala toto onemocnění i u druhu Mytilus edulis (slávka jedlá) na pobřeží Francie a Nizozemí a Mytilus chilensis na pobřeží Chile a Argentiny. Ve hře byla samozřejmě možnost, že jde o vlastní nakažlivé nádory těchto druhů, které se severoamerickou přenosnou rakovinou ani spolu navzájem nemají nic moc společného. Vědci nyní ale provedli genetickou analýzu, která ukázala, že všechny tyto nádory zjištěné u škeblí v Jižní Americe i Evropě jsou geneticky téměř identické a mají společného předka u druhu Mytilus trossulus (tj. jsou to buňky těchto škeblí).
Žádní mlži, kteří chorobou trpí, podle dosavadních zjištění nežijí v tropech. Z toho se zdá, že alespoň do Jižní Ameriky se na zavlečení musel nějak podílet člověk (škeble přichycené k trupům lodí?). Co je ještě zajímavější, nové nádory jsou ale geneticky odlišné od těch původně detekovaných u Mytilus trossulus v Britské Kolumbii – zrovna u tohoto druhu tedy přenosná rakovina vznikla víckrát nezávisle na sobě a jeden z kmenů pak přeskočil na jiné druhy, Mytilus trossulus možná kdovíproč funguje v tomto ohledu jako jakýsi rezervoár.
Každopádně to vypadá, že to, co jsme považovali za raritu, je u mořských mlžů mnohem častější jev, něco podobného se zřejmě vyskytuje i u srdcovek. Kde je míra příbuznosti, kterou dokáží tihle parazité překonávat? A to jde na rozdíl od olizujících se psů o infekci, která probíhá bezdotykově, tj. parazit asi musí dokázat nějakou dobu přežít i volně v oceánu.
Marisa A Yonemitsu et al, A single clonal lineage of transmissible cancer identified in two marine mussel species in South America and Europe, eLife (2019). DOI: 10.7554/eLife.47788
Zdroj: eLife/Phys.org a další
Poznámky PH: Člověka samozřejmě napadá, jak by tomu mohlo být – u člověka. Představme si třeba, že by přenosnou rakovinu dokázal rozpoznat a zlikvidovat imunitní systém (skutečně běžně přenosná není, alespoň zatím jsme nic takového neobjevili), ale u bližších příbuzných už by to nemuselo být tak spolehlivé („Pepíčku, kamaráda na onkologii navštěvovat můžeš, ale babičku radši ne…“). Když řešíme, zda dědičnost rakoviny mají na svědomí spíše společné geny nebo sdílené prostředí/životní styl, mohla by tu být i další možnost – infekční přenos. (Samozřejmě, když všichni příbuzní rakovinu dostávají cca ve stejném věku, infekci to zrovna nenaznačuje; to už si musíme vymýšlet dost kostrbatá vysvětlení, že se potomci nakazili, ale cizí buňky dlouho jen „spaly“, probudily se až za desítky let…)
