Model „horké ruky“ byl původně zaveden v basketbalu. Předpokládá, že střelec skóruje s větší pravděpodobností, byly-li jeho předchozí pokusy úspěšné. V hokeji se pak koncept přenášel v poněkud odlišné podobě i na brankáře – pokud jim to šlo, měly se pak mít tendenci přímo dál zlepšovat s tím, jak na ně bude mířit tlak (finálová utkání apod.).
Likang Ding z Alberta School of Business ale analýzou statistik z NHL došel z závěru, že v hokeji (alespoň v NHL a pro brankáře) nic takového neplatí. Práce byla prozatím publikována na preprintovém webu arXiv.
Dokonce má platit opak, že po dobrých výkonech se brankáři spíše mírně zhoršují a naopak (poznámka PH: to je známá kognitivní iluze, většina hráčů hraje průměrně, speciálně pozornost věnujeme nečekaně dobrým nebo špatným výkonům, po nichž zase dojde nejspíše ty průměrné; ale to samozřejmě neznamená, že neexistuje pozitivní motivace a úspěch občas nevybičuje k ještě lepšímu výkonu dále.)
Soubor dat použitých pro studii obsahuje informace o všech střelách na branku v play-off NHL v letech 2008 až 2016, což činí 48 431 střel, kterým čelilo 93 brankářů během 795 zápasů a devíti sezón play-off.
Tisková zpráva dodává, že nakonec nebyla teorie horké ruky potvrzena ani v basketbalu (kde ale zase údajně byly zkreslující i studie, které ji vyvracely). Takže dává smysl i úspěšného hráče v následujícím utkání nepostavit…
Likang Ding považuje „horkou ruku“ za příklad lidské potřeby nacházet uspořádanost i tam, kde žádná neexistuje.
Likang Ding et al, Do NHL goalies get hot in the playoffs? A multilevel logistic regression analysis, arXiv (2021). DOI: 10.48550/arxiv.2102.09689
Zdroj: University of Alebrta / Phys.org