Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vedle společných hnízd obývaných dvěma nebo více uzavřenými společnostmi s vlastní matkou a odděleným plodem se v hojné míře objevují kolonie smíšené, v nichž je dělba komunálních prací velmi nerovnoměrná, takže jedni doslova žijí z práce druhých. Ano, bude také řeč o tolik populárním otrokářství u mravenců, ale nejen o něm.
Tento jev je mezi mravenci rozšířen víc, než je všeobecně známo. Má také mnoho rozličných forem, od příležitostných nebo dočasných otrokářů po zotročovatele, kteří se bez péče otroků ani nenažerou.
Podmanitelské choutky občas posednou i ty nejběžnější z našich mravenců, například mravence travního (Formica pratensis). Přesněji řečeno jejich královnu-matku. Nová hnízda u nich normálně vznikají pučením starých kolonií: mladá matka se po svatebním letu vrací do rodného mraveniště, ale zanedlouho se s částí dělnic odstěhuje a založí vlastní mraveniště, které s původním udržuje přátelské příbuzenské styky. Často tak vzniká složitý rodinný klan, dominující rozsáhlému území. Pokud se však stane, že mladá matka nenajde po svatbě cestu zpět do rodného hnízda, vyhledává mraveniště příbuzného mravence otročícího (F. Fusca) a snaží se, aby ji dělnice přijaly za vlastní.
Bez nesnází se jí to podaří jen tehdy, nemá-li kolonie právě žádnou kladoucí matku. Většinou ale vetřelkyně takové štěstí nemá a mezi ní a domácí matkou dojde k boji. Mladá cizí samička v něm zpravidla zvítězí. Dělnice ji adoptují a starají se pak i o její potomstvo. Po vylíhnutí prvních nových dělnic je kolonie dočasně smíšená. Ale to trvá jen tak dlouho, dokud poslední dcera nebožky původní matky neuhyne. Teprve pak je výměna majitele hnízda dovršená. Nestor amerických myrmekologů harvardský profesor William Morton Wheeler byl první, kdo tento dočasný společenský parazitizmus už před více než sto lety pozoroval a popsal u severoamerických lesních mravenců.
To, co je pro mravence travního jen příležitostným způsobem zakládání nového hnízda, stalo se u jiných mravenců téměř výhradním způsobem kolonizace, neboť matky už hnízdo samy založit ani nedovedou. Patří k nim i náš pracovitý, zákonem chráněný mravenec lesní (Formica rufa). Mladá matka nemá nikterak vybrané chování při pronikání do cizího mraveniště. Jednoduše do hnízda vrazí. Nezřídka se jí to stává osudným, ale zřejmě se najde dost úspěšných agresorek, protože mravenec lesní je stále jedním z našich běžných mravenců. Některé příbuzné matky z rodu Formica používají k obelstění hostitele rozmanité úskoky a triky. Buď se snaží do cizího hnízda nepozorovaně vkrást, nebo poblíž něho předstírají smrt a nechávají se cizími dělnicemi zatáhnout dovnitř.
Podivné přátelské pohostinství jsou ochotni na Sahaře poskytnout i pouštní mravenci druhu Monomorium salomonis, objeví-li se poblíž jejich hnízda matka drobného parazitického příbuzného M. santschii. Dělnice nejenže jí neublíží, ale často ji i násilně vtáhnou do svého mraveniště a tam ji pak pilně krmí a pečují o její plod. Jsou jí tak oddáni, že svou vlastní matku samy zabijí. Jenomže z plodu macechy dospívají jen samí pohlavní jedinci, neschopní pracovat pro rozvoj kolonie. Společnost je tedy vraždou vlastní matky odsouzena k zániku. Ovšem dřív, než parazitická matka se svými oblouzněnými pečovatelkami zahyne, vyšle do pouště roj svých okřídlených následnic a následníků.
Zvláštní, nicméně úspěšnou techniku si osvojily matky mravence Stumperova (Epimyrma stumperi), když se vkrádají do hnízda mravenců druhu Leptothorax tuberum. Mladá vetřelkyně se pomalu přikrade k mraveništi svého hostitele a vmísí se do davu dělnic. Jakmile o ni projeví zájem první dělnice, přikrčí se, strne a staví se mrtvou. Když se dělnice uklidní, matka se probere, zezadu jí vleze na záda a usadí se tam jako jezdec na koni. Pak začne pomalu a opatrně hladit svou nosičku zvláštním kartáčkem na chodidlech předních nohou a stejným nástrojem kartáčuje sama sebe. Zřejmě tím na sebe přenáší vůni hostitelky, neboť do té doby žádnou osobitou vůni nevydávala – byla „chemicky neviditelná“, a proto ji strážkyně nenapadly. S novým falešným chemickým průkazem totožnosti se bez nesnází dostane až k domácí matce a její první starostí je zbavit se jí. Převrátí ji na záda a se zručností profesionálního zabijáka jí ostrými špičatými kusadly prokousne hrdlo a drží ji, dokud oběť jeví známky života. Je-li v mraveništi matek víc, což u tohoto druhu bývá, stejným způsobem je jednu po druhé vyřídí, až se stane jedinou panovnicí v okupovaném hnízdě. Teď teprve začne plnit své vlastní mateřské poslání.
Jenomže její potomstvo dělnic není normální – jsou to ubožáci neschopní stavět nebo bránit mraveniště, pečovat o plod nebo shánět potravu, i když k tomu mají všechny tělesné předpoklady. Jsou proto odkázáni na milost svých hostitelů, jimiž se dávají i krmit. Vzmohou se snad jedině na to, že napodobují vražedné chování své matky a pokouší se – ovšem zcela bezvýsledně – rdousit dělnice svého hostitele, aniž by z toho měli nějaký zjevný prospěch – svým „obětem“ nijak neublíží. Profesor Edward Wilson to vysvětluje jako přenos rudimentálních prvků matčina chování na degenerované dělnice. Neudělala snad jejich matka chybu, když odstranila všechny své sokyně a tím i matky jediné pracovní síly v mraveništi? Není podrobitel tou přemírou vraždění odsouzen ke kruté sebevraždě hladem? Naštěstí pro vetřelce není. Ukázalo se totiž, že po ztrátě vlastních matek některé dělnice hostitele začnou klást samooplozená (thelytokní) vajíčka, z nichž se líhnou jen dělnice. Zajistí tak obnovu pracovní síly. Není vyloučeno, že i to má na svědomí některá z kouzelných pachových látek vetřelkyně, které vědci nazývají společenské alomony. Připomínám, že termín alomon označuje komunikační látku zprostředkující dorozumívání mezi různými druhy, z níž má prospěch vysílající jedinec.
Jen zřídka se člověku podaří být při takovém královském vraždění. O to cennější jsou pozorování, která je popisují. Například matka mravence druhu Lasius reginae převrátí mnohem větší hostitelku druhu L. alienus na záda a zakousne ji pod krkem. Jinou vražednou techniku používá matka severoafrického pouštního druhu Bothriomyrmex decapitans. Usadí se hostitelce na hřbetě a pomalu a systematicky, věrna druhovému jménu, jí odděluje hlavu od těla. Trvá jí to mnohdy několik hodin.
Sociální příživníci, jejichž samičky se hostitelské matky zbavují, jsou zřejmě na nižším stupni vývoje společenského parazitizmu než druhy, které přítomnost hostitelské matky tolerují168. Tento evoluční stupeň se označuje jako pseudoinkvilinizmus, abychom ho odlišili od inkvinilizmu, jak jsme ho poznali u mravence Schneiderova v úvodu kapitoly. Nicméně v rodu Epimyrma existuje jeden druh, E. ravouxi, parazitující u mravenců Lasius unifasciatus, a ten udělal konečný evoluční krok – jeho samičky nechávají hostitelskou matku žít, ale dovolí jí – zatím neznámo jak – plodit jedině dělničí potomstvo. Naznačuje to, jak se asi inkvilinizmus jako vrcholný stupeň společenského parazitizmu vyvinul. Samičky v ovládnutém hnízdě hostitele produkovaly stále víc pohlavních jedinců na úkor vlastních dělnic – a některé, jak už víme, přestaly dělnice plodit vůbec.
Příživnictví jde ruku v ruce s degenerací stavby těla i chování. V přírodě je to běžným jevem nejen u parazitů společenských. Pokročilý stupeň tělesné i mentální zchátralosti lze pozorovat u našeho cizopasného mravence bachratého (Anergates atratulus), s nímž jsme se už seznámili na začátku kapitoly. I jeho samička se vetře do hnízda svého hostitele, mravence drnového, který je, zdá se, zvlášť lehkovážný při přijímání návštěv, a dělnicím tak učaruje, že svou vlastní matku odstraní a macechu krmí tak štědře, že se jí zakrátko zadeček nadme vajíčky jako pouťový balónek. Z velkého množství vajíček vetřelkyně vychovají hostitelky rovněž jen samé pohlavní dospělce parazita. Samičky jsou normálně okřídlené, ale samci už ne. Jejich měkké, žluté, téměř nepohyblivé tělíčko se spíš podobá kukle než dospělému mravenci. Z kusadlových žláz vylučují jakousi pochoutku, jíž si kupují přízeň a pozornost opatrovnic. Ty je krmí, olizují a přenášejí z místa na místo. Svatební obřady s nemohoucími ženichy se musí samozřejmě konat doma a oplozené sestry se pak rozletí na všechny strany hledat hnízda dalších důvěřivých obětí. Tento výstřední způsob existence pohlavní kasty – v cizí domácnosti a bez vlastních dělnic – není kupodivu zas tak vzácný. Zaznamenán byl na všech kontinentech.
Uvedu jen jeden kuriózní příklad za mnohé. Své podivné inkvilinní spolubydlící mají i čtyři druhy mravenců střihačů, kteří založili svou prosperitu na pěstování hub v podzemních pěstírnách. Nedávno byl v Uruguayi u střihačů Acromyrmex heyeri objeven další nový druh společenského parazita. Patří do stejného rodu a dostal jméno A. charruanus. Jeho královna se nechává vydržovat pilnými dělnicemi hostitele, vlastní dělnice už neplodí a s výchovou svých okřídlených potomků jen čeká na dobu mezi rojeními pohlavních potomků hostitele. Protože nejvhodnější období roku – jaro – má pro rojení rezervován už hostitel, svatební let pokračovatelů své rodiny odloží samice příživníka až na podzim. Její rostoucí plod se tak vyhne konkurenci ze strany vyvíjejícího se plodu domácích.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jan Žďárek: Ohroženi hmyzem
Academia 2021
O knize na stránkách vydavatele
