Sciencemag.cz
Doporučujeme
Velký prstenec (Big Ring) na obloze je od Země vzdálen 9,2 miliardy (billions) světelných let. Jeho průměr je asi 1,3 miliardy světelných let a obvod asi 4 miliardy světelných let. Kdybychom mohli vyjít ven a podívat se na něj přímo, průměr Velkého prstence by byl velký asi jako 15 úplňků Měsíce.
Jedná se o druhou ultra velkou strukturu, kterou objevila Alexia Lopez z University of Central Lancashire (UCLan); spolu s ní se na výzkumu podíleli Roger Clowes (též UCLan) a Gerard Willige (University of Louisville). Před dvěma lety Alexia Lopez našla také Obří oblouk (Giant Arc). Zajímavé je, že Velký prstenec a Obří oblouk, který má průměr 3,3 miliardy světelných let, se nacházejí v sousedství (tedy v kosmických měřítcích jistěže) – zhruba ve stejné vzdálenosti (tedy ve stejném kosmologickém čase, asi v polovině stáří současného vesmíru) a na obloze je od sebe dělí pouhých 12 stupňů. Vidíme je směrem na souhvězdí Pastýře (Bootes, Herdsman).
Současná kosmologie je při vysvětlování podobných gigantických struktur zřejmě poněkud bezradná, vlastně jejich existenci nepředpokládá. Navíc je možné, že Velký prstenec a Obří oblouk spolu i nějak souvisejí, jsou strukturou jedinou, ještě větší (jejími částmi apod.). Při pohledu na vesmír ve velkém měřítku očekáváme, že hmota bude všude ve vesmíru cca rovnoměrně rozložena, takže nad určitou velikost by neměly být patrné žádné nepravidelnosti. Kosmologové vypočítali současnou teoretickou hranici velikosti struktur na 1,2 miliardy světelných let, přesto jsou obě tyto struktury větší.
Alexia Lopez jako možnost zmiňuje, že by mohly souviset s tzv. baryonovými akustickými oscilacemi. BAO vznikají z oscilací v raném vesmíru a dnes by se měly objevovat, alespoň statisticky, jako kulové slupky v uspořádání galaxií. Podrobná analýza Velkého prstence však odhalila, že s vysvětlením BAO ve skutečnosti není moc slučitelný: Velký prstenec je příliš velký a není sférický.
Možná bude zapotřebí jiných vysvětlení, nějaké méně standardní kosmologie Jednou z možností by mohla být konformní cyklická kosmologie (CCC), kterou navrhl nositel Nobelovy ceny za fyziku Roger Penrose. Prstence ve vesmíru by mohly být právě signálem CCC.
Dalším vysvětlením by mohl být efekt průchodu kosmických strun. Kosmické struny jsou vláknité „topologické defekty“ velkých rozměrů, které mohly vzniknout v raném vesmíru. Jiný nositel Nobelovy ceny, Jim Peebles, nedávno vyslovil hypotézu, že kosmické struny by mohly hrát roli při vzniku některých dalších zvláštností ve velkorozměrovém rozložení galaxií.
Novou obří strukturu se podařilo identifikovat na základě pozorování absorpčních čar ve spektrech kvazarů ze Sloan Digital Sky Survey (SDSS).
Zdroj: University of Central Lancashire / Phys.org, přeloženo, zkráceno
(poznámka: zjištění bylo prezentováno na konferenci American Astronomical Society, nikoliv zatím v recenzovaném článku)
Konformní cyklická kosmologie cca tvrdí, že vesmír se rozepne do stavu vyplněného pouze zářením, pak v něm ale (v nekonečně dlouhém čase?) dojde k dalšímu velkému třesku (bez fáze smršťování); z minulého vesmíru navíc může nějaká informace v tom novém přetrvat.
Viz také úryvek z knihy: Lee: Smolin: Znovuzrozený čas
Znovuzrození vesmíru: Co pozná foton?
Baryonové akustické oscilace viz také:
Ve vesmíru objevili obří strukturu: bublinu galaxií velkou miliardu světelných let
Petr Kulhánek v jedné své popularizační přednášce glosuje, že vše co si věda myslela v minulosti o vesmíru bylo špatně, kam zachované dějiny sahají. Že by to mohlo snadno znamenat, že se v budoucnosti ukáže jako omyl to, co si věda myslí o vesmíru dnes. 🙂