Sciencemag.cz
Doporučujeme
Máme Octopoli, a to je velmi neobvyklá lokalita. Běžnější vzorec vídaný u chobotnic je, že jedinec si udělá doupě, po krátký čas tam žije – třeba několik týdnů, a pak je opustí a najde si jiné. Samci se se samicemi setkávají kvůli páření – často na dálku přes tu nataženou končetinu – ale nezdržují se poblíž, aby samici pomohli, když pečuje o vajíčka. Obecně se soudí, že mezi dospělými chobotnicemi žádná valná interakce neprobíhá. I chobotnice sydneyská (Octopus tetricus), ten druh z naší lokality, vypadá mnohem méně společenská, když ji pozorujeme jinde.
Takže co se stalo na Octopoli? Některé části toho, co následuje, jsou jen spekulace, ale dali jsme dohromady takovýto příběh. Před nějakým časem dopadl na písčité mořské dno předmět, nejspíš ho někdo vyhodil z lodi. Tenhle předmět je kovový, ale teď je úplně zarostlý mořským životem. Na délku i na výšku měří jen asi třicet centimetrů, alespoň tolik vyčnívá nad mořské dno, ale je to hodnotná nemovitost. Největší chobotnice v lokalitě pod ním chce žít a někdy na tomtéž trvá také několik ryb, které se stěsnají podél ní – chobotnice předstírá, že si jich nevšimla. Domníváme se, že právě tento předmět stačil k „osídlení“ lokality, stejně jako jediné zrnko dokáže nastartovat růst krystalu.
Myslíme si, že první chobotnice nebo prvních několik si zřídily doupě u tohoto nalezeného objektu a začaly si tam nosit hřebenatky k jídlu. Odhozené schránky se kumulovaly a brzy začaly měnit fyzické vlastnosti místa. Tyto schránky jsou disky o průměru několika centimetrů. Je to mnohem lepší materiál na stavbu doupat než jemný písek a brzy mohlo v okolí toho prvního doupěte vzniknout několik dalších. Chobotnice s sebou přinášely další a další hřebenatky k jídlu a nechávaly po nich další a další schránky. Probíhal proces kladné zpětné vazby: čím víc chobotnic tam žilo, tím víc přinášely schránek a tím víc se mohlo postavit doupat. Díky tomu přibyly další schránky a tak dále.
Další možnost je, že kovový předmět někdo náhodou vyhodil ve stejnou dobu, kdy tam přistály ty schránky. To se mohlo stát už dříve před rokem 1984, když bylo v zátoce zakázáno lovit hřebenatky, nebo kolem roku 1990, kdy je potápěči také nesměli sbírat. Tolik schránek by lokalitě poskytlo větší odpich. Ale od té doby se zdá pravděpodobné, že většinu schránek tam za léta nanosily chobotnice. Lovem a nošením potravy domů přeměnily lokalitu, kde žijí.
Proč mělo toto „osídlení“ tak rozsáhlý dopad na jedno konkrétní místo? Obecný prostor, kam spadl ten kovový předmět, nabízí chobotnicím neomezený zdroj potravy, protože je to území hřebenatek. Ty poskytují chobotnici kvalitní potravu. Přes neomezený přísun potravy se v této oblasti nalézá jen velmi málo dobrých míst pro doupě chobotnic. Mořské dno pokrývá jemný písek, ve kterém se těžko hloubí stabilní díra, a oblast překypuje smrtelně nebezpečnými predátory. Viděli jsme delfíny a tuleně, jak se přibližují a zkoumavě zaostřují na doupata chobotnic.
V oblasti žije několik druhů žraloků. Obří malotlamci, širocí živočichové zdržující se u dna, kteří vypadají jako staré bombardéry, někdy připlouvají do naší lokality a dlouho tam leží, zatímco chobotnice se choulí v doupěti. Před několika lety Matt kousíček dál od lokality natočil znepokojivé video: jedna chobotnice byla v otevřeném prostoru dostižena hejnem agresivních rybek – kranasů žlutoocasých. Vypadají jako pirani a shlukují se po stovkách. Párkrát mě hryzly. Nevíme, proč se zaměřily zrovna na tuto chobotnici, ale po několika obezřetných náznacích útoku ryby zaútočily en masse a roztrhaly ji na cáry. Chobotnice se nejprve snažila bránit, pak zoufale uniknout, vypálila směrem k hladině, ale za pár minut bylo po ní. Poté jsem se začal zamýšlet, jak můžou chobotnice v téhle oblasti vůbec přežít. Tyto ryby se tam pohybují většinu času a chobotnice při výpravě za potravou často opouštějí svá doupata.
Myslím si, že chobotnice nejspíš dovede bezpečně opustit doupě do určité vzdálenosti, i když ji ryby sledují, protože pokud na ni zaútočí, vrátí se zpět do doupěte dřív, než se něco semele. Pokud se chobotnice pustí mimo tento okruh, její život visí na vlásku. Menší chobotnice se velmi pravděpodobně musejí bát více než ty větší, ale není toho moc, co by chobotnice mohla podniknout proti stovce nastartovaných piraní.
Kranasové žlutoocasí se plíží kolem, tuleni se přibližují a žraloci křižují okolo a zabydlují se na lokalitě. Nejdramatičtější narušitelé ze všech zřejmě vůbec nepředstavují pro chobotnice přímou hrozbu: čas od času se najednou setmí a přižene se obrovský černý rejnok. Tato zvířata mohou být široká jako osobní auto a křižují moře pomocí pomalého silného vlnění prsními ploutvemi.
Chobotnice se skrčí v doupatech. Naše fotoaparáty, jak jsem poznamenal dříve, to většinou povalí.
Octopolis, s těmi hlubokými doupaty lemovanými schránkami, vypadá jako ostrov bezpečí v nebezpečné oblasti, a to pravděpodobně vysvětluje i soustavnou přítomnost chobotnic.
Ale rovněž to přináší novou otázku: Jak to, že se ty chobotnice nesežerou navzájem?
Na místě, kde jsem viděl chobotnice maličké jako krabička od sirek a jiné s rozpětím ramen více než metr, i všechny velikosti mezi tím. Větší chobotnice by se asi navzájem za kořist nepovažovaly kvůli riziku soubojů, ale co chrání ty maličké? Leckteré chobotnice se nebojí kanibalismu, včetně některých blízkých příbuzných našich druhů z Octopole. Proč se v tomhle případě nesežerou? I to lze připsat na vrub hojnosti místní potravy, která potyčky nevyvolává: všem těm hřebenatkám. Hřebenatky mají mimochodem i oči, neobvykle uspořádané se zrcadlem za sítnicí. Dovedou plavat díky rychlému zavírání lastur. Když jsem ten pohyb viděl poprvé, zaskočilo mě to: plovoucí kastaněty! Ale tyto oči a plavecké dovednosti naprosto nestačí, aby něčemu zabránily, když po nich jdou chobotnice. V takové situaci jsou bezmocné.
Zrekapitulujme si, co všechno víme: dopad cizího předmětu vytvořil vzácně bezpečné doupě. První chobotnice si tam nanosily hřebenatky k jídlu a schránky tam nechaly. Schránek se brzy nashromáždilo tolik, že ony tvořily povrch místa. Úlomky schránek nakonec umožnily vyhrabat v nich stabilní doupata, kde mohou žít ostatní. Území se schránkami se nyní táhne do takové dálky, že nově vyhloubené doupě nemusí být nijak blízko k tomu hlavnímu.
Stále ještě zcela nechápeme, co všechno lůžko ze schránek umožňuje. Některá doupata jsou poměrně hluboká, nejméně čtyřicet centimetrů, a jsme si dost jistí, že některé chobotnice tráví čas zcela pokryté schránkami, jakoby neviditelné. Mohou se natáhnout a interagovat s ostatními pod povrchem, možná se i pářit. Vidíme, jak se dole pohybují schránky, a žádná chobotnice není v dohledu. Čím víc chobotnic se tam usazuje, tím víc jejich životní prostředí sestává pouze ze schránek.
Náš druhý článek o této lokalitě to rozebral jakožto případ „ekosystémového inženýrství“ – přeměnu životního prostředí chováním živočichů, kteří tam žijí. Při práci na tom článku jsme si uvědomili, že tím vším nebyly ovlivněny jen chobotnice. Lokalita zřejmě láká mnoho dalších druhů. Nyní se nad ní vznášejí hejna ryb, přibližují se a zase couvají. To někdy narušilo naše data z videí. Olihně tam zevlují a předávají si signály. Obří malotlamci polehávající v lokalitě tam pravděpodobně nejsou primárně proto, aby sežrali chobotnice – jednoho jsme zachytili na videu při spektakulárním výpadu ze zálohy do hejna ryb nad sebou. Část roku leží na vrstvě schránek i mláďata žraloků jiného druhu. Malí ozdobní rejnoci zvaní pilohřbeti také spočívají na schránkách a po tělech jim lezou raci poustevníčci.
Všechna tato stvoření jsou zde přítomná v mnohem vyšších koncentracích, než vídáme v oblastech poblíž lokality. Chobotnice svým hromaděním schránek vybudovaly „umělý útes“, a to zřejmě vedlo k neobvyklému rozvoji společenského života, života vysoké hustoty a soustavné interakce.
Jedna interpretace našeho pozorování z Octopole je, že chobotnice, tohoto druhu a možná i jiných druhů, jsou obecně společenštější, než si lidé uvědomují. Jejich signalizační chování – barevné změny, projevy – to rozhodně naznačují. Další přibývající studie míří stejným směrem: naznačují, že chobotnice jsou více napojené na ostatní, než se kdysi myslelo. V roce 2011 studie druhu blízce příbuzného našim obyvatelům Octopolis prokázala, že chobotnice dovedou rozpoznat ostatní konkrétní chobotnice.
Kontroverznější studie z roku 1992 naznačovala, že chobotnice se mohou učit tím, že pozorují chování ostatních. Další interpretace, použitelná přinejmenším na některé z těch, které jsme viděli, je, že tato konkrétní lokalita je netypická. Spolu s všeobecnou inteligencí chobotnic vedl neobvyklý kontext k neobvyklým typům chování. Chobotnice musely přijít na to, jak řídit své životy v takovém prostředí, a některé z výsledných módů chování jsou oportunistické a neotřelé. Musely přijít na to, jak si s tím poradit.
Mám podezření, že pozorujeme směs nového a starého chování – některé dlouhodobé a některé improvizované úpravy, které vyvstávají z individuální adaptace na neobvyklé okolnosti.
Na Octopolis se vyskytuje několik faktorů, které v životě chobotnic obvykle chybějí a zároveň jsou relevantní pro evoluci mozku a myšlení. Probíhá tam hodně interakce a orientace ve společenských vztazích a hodně zpětné vazby mezi tím, co je vykonáno a co je vnímáno. Chobotnice čelí neobvykle komplikovanému prostředí, protože důležitou součástí tohoto prostředí jsou jiné chobotnice. Rovněž podklad ze schránek se soustavně mění.
Obyvatelé kolem sebe pohazují odpadky a odhazované schránky a další materiály často zasáhnou jinou chobotnici. To by mohl být prostý následek čištění doupat, ale v přeplněném okolí má toto chování větší vliv, protože tyto projektily rozhodně ovlivňují chování zasažených chobotnic. V tuto chvíli se snažíme zjistit, jestli jsou některé hody cílené.
Všechno tohle se odehrává v kontextu obvyklého krátkého života chobotnice, alespoň pokud víme. Život chobotnice uplyne rychle a o mladé se po vylíhnutí už nikdo nestará. Předpokládejme, že tyto chobotnice žijí asi do věku dvou let. Od roku 2009 tedy místem prošlo už několik generací. Mnoho chobotnic už od počátku našich návštěv muselo přijít a odejít, a nová zvířata znovu a znovu vytvářejí tu stejnou komplikovanou polo společenskost.
Můžeme si představit další evoluční kroky, které by se daly v podobné situaci podniknout. Předpokládejme, že by se ty interakce zkomplikovaly, signalizování vytříbilo, hustota osídlení vzrostla. Život každého živočicha by se ještě více propletl s životy ostatních a začalo by se to projevovat postupující evolucí jejich mozků. V kapitole 7 jsme viděli, že délku dožití ovlivňuje způsob života, obzvláště hrozba sežrání predátorem. Pokud by chobotnice tohoto druhu zvládly spolehlivě přežít více let, aniž by je něco sežralo, není důvod, proč by se nakonec také nemohly dopracovat k delšímu životu.
Netvrdím, že k tomuto všemu by mohlo dojít v Octopoli – nemohlo. Jde o jednu malou lokalitu, maličký zlomek životního prostoru tohoto druhu. Když se vajíčka chobotnic vylíhnou, malé chobotničky spíš odplují pryč, než že by zůstaly tam, kde se narodily. Každá, pokud přežije, se někde usadí a začne se potulovat.
Takže není důvod věřit, že dnešní chobotnice v lokalitě jsou děti nebo vnoučata těch, které tu žily předtím. Jedna lokalita a několik let v měřítku evoluce nic neznamenají. Prostředí podobná tomuto by musela do jisté míry vydržet tisíce let, aby to mělo větší efekt. Ale tato lokalita umožňuje zkoumat jednu možnou cestu v postupující evoluci chobotnice.
tento text je úryvkem z knihy
Godfery-Smith Peter: Jiné mysli. Chobotnice, moře a hluboké kořeny vědomí, Academia 2023
o knize na stránkách vydavatele
Poznámky PH: O možnosti vzniku „skutečně inteligentních“ chobotnic viz kniha
Ray Nayler: Hora v moři
Jedná se o sci-fi z blízké budoucnosti. Doporučuju k přečtení, i když mám ke knize i výhrady.
Na Výstavišti Praha v Mořském světě žije v akváriu chobotnice Uršula. Myslím celkem unikátní příležitost vidět chobotnici živou (tedy unikátní alespoň pro ty z nás, kdo nejsme potápěči).
