Sciencemag.cz
Doporučujeme
Je jasné, že účinnost lidského jazyka spočívá v tom, že nepopisuje pouze bezprostřední realitu – přítomnost, ale i minulost, budoucnost a možnost (podmiňovací způsob). Jak jsou na tom naši příbuzní, konkrétně orangutani?
Adriano Reis e Lameira z University of St. Andrews provedl se svými kolegy následující experiment. Orangutani při objevení hrozby vydávají určitý varovný signál; asi je hlavně určen kolegům, ale nakonec může směřovat i přímo k predátorovi (strategie handicapu, obecně prostě teorie her). To není nic výjimečného, některá zvířata mají i více podobných signálů, které třeba odlišují různé predátory. Co je zajímavé, za určitých okolností ale orangutani tento signál vydávají až nějaký čas poté, co kolem predátor prošel – tedy „hovoří o minulosti“.
V rámci studie se výzkumníci procházeli pod stromy v maskovaní za tygry a po čtyřech (poznámka PH: to zní trošku jako z Monty Pythons, respektive jako kandidatura na cenu Ig Nobel, ne?). Narazili na případ, kdy samice orangutana s mládětem signál nevydala. Namísto toho nenápadně lezla po stromě stále výš a poplach vyvolala až asi po 20 minutách poté, co „tygr“ zmizel z dohledu. Také jiné matky se signálem čekaly – nejspíš proto, že se bály o bezpečí mláděte (poznámka PH: jak to vlastně funguje? Umí tygr šplhat na stromy tak, aby ohrozil orangutana? Snad mu samotný lidoop unikne, ale matka s mládětem už stěží?). Proč potom vůbec vydávaly signál, když už hrozba nebyla aktuální? Prý v tomto případě nesměřoval k dalším dospělcům, ale právě k mláděti. Cílem bylo takto vytvořit jakési „pavlovovské podmínění“ nebo na vyšší úrovni naučit význam slova? Signál trval dlouho (na druhé straně, vidělo mládě vůbec tygra?). Významné má být to, že příslušný reflex (zakřič, když vidíš tygra) orangutanice dokázala ovládnout vůlí, nereagovat spontánně, ale promyšleně. Inteligence má spočívat v tom, že nejde prostě o reakci na podnět. Lidé také nehovoří reflexivně, ale situaci a sdělení si promýšlejí (někdy; někteří lidé). Ono to souvisí i s ovládáním hlasových svalů a vůbec celého fyziologického aparátu řeči vůlí. Také musí existovat dlouhodobá paměť, aby orangutanice nezapomněla, co vůbec chtěla říct.
Zdroj: Science AAAS, doi:10.1126/science.aaw0629
Poznámky PH: Interpretace mi připadají poněkud nadhodnocené. Pes také odloží nějakou akci, bude schován, až nebezpečí dle jeho názoru pomine, vyběhne shánět pomoc (například). Asi také dokáže odložit štěkot. Když poběží pro pomoc, také nezapomene smysl akce, pak bude ňafat na člověka, kterého nově potká, také bude „hovořit o minulosti“. Podobné chování zaznamenal Konrad Lorenz i u svého havrana („kde jsi byl?“, ptal se Lorenz, když se ztracený havran vrátil; „chytil se do želez“, odpověděl havran – asi sotva chápal význam, ale zopakoval, co v té situaci řekl člověk, který ho vyprostil).
Další věc: těžké je posoudit, co je vědomé u člověka, natož pak u psa, havrana či orangutana (jak moc se jejich vědomí podobá lidskému?). I když nějak to asi lze – vědomá reakce je pomalejší, zapojí se při ní jiné části mozku, reakce může asi být sofistikovanější…
