Sciencemag.cz
Doporučujeme
Roku 1908 našel americký paleontolog Charles Doolittle Walcott v horninách kanadské Britské Kolumbie skálu, ze které se doslova sypaly úlomky břidlice s vesměs podivnými zkamenělinami. Jednalo se o stovky bizarních druhů, připomínající různé málo obvyklé členovce. Přesto bylo možné tyto nálezy celkem spolehlivě datovat do samého počátku prvohor.
Walcott se pustil do sběru a také do překreslování a popisování nových nálezů. Pokud jde o kreslení, je třeba dodat, že příroda mu práci poněkud usnadnila. Zkameněliny byly totiž v břidlicích takřka dokonale vylisované, takže je jen stačilo obkreslovat a porovnávat s nálezy z jiných, většinou o něco mladších vrstev. Touto prací si Walcott zajistil místo ve všech učebnicích historie Země.
Ubíhala desetiletí a Walcottův materiál byl v kontextu nových nálezů stále hůře pochopitelný. To přimělo v osmdesátých letech 20. století skupinu paleontologů z Cambridgeské univerzity, aby Skalnaté hory, tedy původní Walcottovy lokality, opakovaně navštěvovali. Nové nálezy byly namísto pouhého obkreslování řezány na tenké plátky a byly dopočítávány jejich původní tvary. Výsledek byl ohromující: na rekonstrukcích defilovaly desítky „mimozemšťanů“, živočichů nepodobných čemukoliv známému. Jeden z tvorů měl například na hlavovém štítu pět kulovitých očí na krátkých stopkách a z předku hlavy mu vybíhal úzký dlouhý chobot zakončený hrozivými kusadly.
Učebnice paleontologie bylo nutné přepsat. Mnohé skupiny členovců přišly o své domnělé prapředky a naopak přibyla řada příšerek, zřejmě slepých větví evoluce. Poučení se zdálo být zřejmé: na začátku dnešního mnohobuněčného života vzniklo velké množství bizarních tělesných plánů. Byly však „hloupé“, neosvědčily se a jejich nositelé vzápětí vymřeli. Jen to opravdu dobré vydrželo dodnes.
Pak se ale začalo dít něco nečekaného. Příšerky byly postupně nalézány na různých místech světa. Hodně přispěla donedávna málo prozkoumaná Čína, také Grónsko a v neposlední řadě i okolí českých Jinců. V současnosti je zhruba dokončen popis nových nalezišť a určeno jejich přesné stáří. A učebnice jsou opět zralé na přepisování.
Ukazuje se totiž, že podivné tělesné formy zdaleka nebyly tak špatné. Nebyly jen krátkodobými epizodami v izolované oblasti, ale žily a vyvíjely se desítky milionů let spolu s vývojovými liniemi existujícími dodnes, aniž byly v něčem horší. Proč „pětiocí chobotnatci“ a další tihle exoti vymřeli, se už asi nedozvíme. Někteří badatelé předpokládají, že důvodem selektivního vymírání mohla být epidemie infekce, což ovšem s odstupem půlmiliardy let zůstane navždy pouze v rovině předpokladu. Zřejmě jen náhoda však rozhodla, že tyto tělesné formy nejsou všude kolem nás – a my jsme je trochu sebestředně pokládali za špatné. Doba mimořádně příznivá pro vznik velkých evolučních novinek však z několika důvodů postupně skončila a „pětiocí“ už nedostali novou šanci – jim podobné formy nevznikly z nového genetického materiálu znovu.
Poučení? Je jich hned několik, ale jedno se nabízí v první řadě: náš svět je složen převážně z věcí, které se v minulosti osvědčily. Nikde však není řečeno, že je kompletním výčtem všech dobrých řešení. Třeba se ta nejlepší z nich dosud neobjevila.
úryvek z knihy
Radek Mikuláš
Krajiny typu dandžia
a jiné eseje o vědě
Dokořán 2024
O knize na stránkách vydavatele
