malba z altamiry, zdroj wikipedia, licence obrázku public domain
malba z Altamiry, zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain

Prehistorické skalní umění

Vývoj skalního umění začíná v hlubokých a temných jeskyních mladého paleolitu, ale naplno a celosvětově se skalní umění rozvíjí a rozšiřuje až v holocénu.

Vstup do skalnaté krajiny plné bizarních tvarů podněcuje lidskou fantazii už sám o sobě. Zaznamenané mýty, legendy a pohádky ukazují, že člověk reaguje na tyto podněty podobně bez ohledu na časový, geografický a kulturní kontext. Štíhlé skalní věže ožívají jako antropomorfní či falické symboly (po celém světě), skupiny balvanů se stávají kamennými stády (a to i v českém folklóru) a skalní brány se mění ve zkamenělou duhu (podle indiánů).

Výrazné hory, které ční z rovin jihozápadní Afriky, či centrální Austrálie bývají dekorovány, ale někdy jen okrajově – už sama jejich pozice nebo morfologie zcela postačuje. Obvykle následuje příběh, který toto „zkamenění“ a jeho důvody nějak objasňuje. Ať už je jeho pointa jakákoli, skály a kameny, které měly původně duši, si permanentního ducha udržují i nadále.
Skalní umění stále postrádá vědecky přesnou definici a klasifikaci. Z hlediska terminologie se pojem petroglyf obvykle používá jako jeho prosté synonymum, ale Chippindale a Nash (2004) jej oddělují od pojmů piktograf, piktogram, petrosomatoglyf, geoglyf a kupule (důlek). Nejde jen o to, že podkladem je pevná skalní stěna. Tvorba na skalách je projevem určitých sociálních vztahů a archaického způsobu života, spíše nomádského nebo polonomádského, protože usedlí zemědělci do skal vstupovali už jen příležitostně a za předem definovanými účely (lov, konkrétní suroviny, rituály). Vývoj skalního umění začíná v pleistocénu v hlubokých a temných jeskyních mladého paleolitu, které jsou rovněž plné fantaskních tvarů, stínů a dalších podnětů, ale naplno a celosvětově se skalní umění rozvíjí a rozšiřuje až v holocénu, na otevřených skalních stěnách a pod prosvětlenými převisy, v kontaktu s každodenním životem.
Přímá vývojová vazba mezi oběma formami ve většině regionů chybí. Region od regionu se liší také způsob, jak staré petroglyfy chápou a vysvětlují tamní domorodé populace dnes, zda je vůbec vnímají nebo v této tvorbě pokračují dále.
Naplno se tak projevují výměny populací a vývojová diskontinuita. Přestože se dílčí významy proměňují, tisícileté trvání umění na konkrétních skalách nám názorně demonstruje sílu takto zakotvené tradice. V tomto smyslu je tedy skalní umění kumulativním historickým záznamem.
Významným tématem jsou zvířata, zřetelně pojatá a poměrně realistická, a jistě je banální zjištění, že u lovců jde o zvířata divoká, zatímco u pastevců a zemědělců o zvířata domácí. Naproti tomu samozřejmé už není pojetí člověka. Pokud se tu člověk vůbec objevuje, více podléhá formální stylizaci podle daných kulturních norem, častěji přechází do různých fantastických bytostí a v kombinaci se zoomorfními motivy vytváří theriantropní bytosti. Také geometrické znaky, ať už jsou pro nás čitelné, nebo (častěji) nečitelné, se rozvíjejí podle vlastních hodnot formálních zvyklostí a symbolických kategorií dané kultury. Rostlinná tematika byla kupodivu marginální, přestože skalní umění vznikalo uprostřed přírody a inspirací okolo bylo dost.
Skalní umění je nejen součástí krajiny, ale také sociálních aktivit, které kolem nich v průběhu času vykonávali lidé, ať už tvůrci, diváci, nebo náhodní návštěvníci. Díky pevnému zakotvení v krajině nám jakoby mimochodem poskytuje řadu informací. Malby ve velkých jeskynních dómech mohly být určeny větší skupině, což v některých jeskyních (jeskyně na říčce Volp nebo Niaux ve Francii) jasně dokládají i otisky bosých nohou. Jinde nám poloha malby v nedostupné jeskynní plazivce neméně jasně sděluje, že tady byl účel přísně soukromý, že šlo o něco mezi člověkem a skalní masou se vším, co tato masa mohla symbolizovat. I ve volné krajině se však obrazy objevují na strmých a špatně přístupných skalních stěnách nebo pod strmými převisy, kde agregační účel rovněž odpadá. Význam tkvěl tedy v místě samém, ve skále či v balvanu, a proto tvůrce mnohdy nebral ohled na starší malby a maloval prostě přes ně (pokud je přímo neodstraňoval, jako v saharské Jeskyni šelem). Jak výstižně praví L. M. Brady a Paul Taçon (2017), navzdory zdánlivé nehybnosti bychom petroglyfy neměli chápat jako statické artefakty, nýbrž jako cosi, k čemu se lidé průběžně vraceli v dlouhých časových úsecích a na co přitom reagovali velmi odlišně v závislosti na místě, času a kulturním kontextu. Což platí nejvíce pro Austrálii, kterou měli oba autoři na mysli především.
Na území Severní Ameriky dlouhodobě sledoval skalní umění C. W. Meighan (1981), a to jak v etnologickém, tak v archeologickém kontextu. Na základě dlouholetých zkušeností vymezil u tamních petroglyfů celou řadu základních významů, které se mohou vzájemně prolínat, a to i pod týmž skalním převisem. Jde o dobré východisko, které budeme případ od případu modifikovat a dále doplňovat:
• Teritoriální význam při vymezení hranic určitými symboly.
• Znaky klanu nebo jedince ve smyslu „byl jsem tu“.
• Žádosti vyšším silám, konkrétně „dešťové“, „medicínské“ nebo „dětské“ skály a kameny, do jejichž povrchu žadatelé vyrývali obrazy nebo jen hloubili jamku. Příklady známe jak z Afriky (rituály kolem „dešťových zvířat“), tak z jihozápadu Spojených států (schematické malby duchů přijímajících žádost a sesílajících déšť).
• Lovecká magie, zajištění příchodu zvěře a úspěch na lovu. Samozřejmě i tento (v literatuře za více než století poněkud zprofanovaný) motiv má ve skalním umění své místo.
• Astronomie, záznam jevů na obloze, komety, příchod slunovratu.
• Iniciace, přijímací obřady a zasvěcování adolescentů, které se mohly odehrávat právě na těchto místech.
• Zápis zvláštních mentálních zážitků a vjemů, vizí, kontaktu s ochranným duchem nebo jinou mytickou bytostí. Tento akt může, ale nemusí být stimulován použitím drog.
• Záznam historických událostí, např. příchodu Evropanů.
• Černá magie, zápis rituálů namířených proti lidskému nepříteli nebo nebezpečnému zvířeti.
• Záznam o smrti a upomínka na zemřelého.
• Čistě estetické motivy, např. snaha doplnit přirozenou sílu a krásu samotného místa.
• Volné čmáranice (doodlings).

Skalní umění v čase
Skalní umění je tedy díky několikatisícileté tradici, pevnému zasazení do členité skalnaté krajiny a v neposlední řadě díky sdělnosti fenomén jedinečný. Z hlediska časové hloubky jsou ovšem kořeny skalního umění velmi starobylé a někdy přímo navazují na tradice paleolitu. Z hlediska prostoru jsou tyto výtvory vázány na krajinu a geomorfologii terénu více než jakékoli jiné umění. Z hlediska zachytitelného etnologického záznamu poskytují (případ od případu) možnost zvažovat dozvuky původních způsobů chování a myšlení. Dokud však nebudou propracovány a šíře aplikovány objektivní a nezávislé datovací metody, které jsou (zatím) relativně náročné a drahé, zůstanou některá čistě archeologická schémata poplatná dávno překonaným evolucionistickým předsudkům o lineárním „zdokonalování“. Styly definované podle barevnosti, stupně schematizace či jiných formálních hledisek tak bývají chápány jako časově následné jen do té doby, dokud se neprokáže, že mohly docela dobře koexistovat.
Základní obrysy jsou ovšem zřejmé už nyní. Ve vztahu k měnícím se sociálněekonomickým kontextům bychom tedy skalní umění členili zhruba následovně:
• časní (pleistocenní) lovci a sběrači Evropy a severní Asie, jimž se prioritně věnuje první díl PU,
• mladší (holocenní) lovci a sběrači Afriky, Austrálie a periferních částí obou Amerik,
• pastevci severní Afriky, střední a severní Asie,
• smíšené ekonomiky včetně zahradnictví a zemědělství (např. centrální části obou Amerik).
Stranou ponecháme plně usedlé zemědělské populace, jejichž sídelní areály ležely v úrodných nížinách a jejichž příslušníci do skalních areálů vstupovali jen příležitostně (lov, prospektorství, rituály), a samozřejmě i současné urbanizované společnosti, které ve skalách hledají relaxaci, poučení či prostor pro sportovní vyžití – ovšem i tito návštěvníci po sobě s oblibou zanechávají podpisy či grafitti.
Porovnáme-li relativně mladší (holocenní) skalní umění tří kontinentů s prastarým (pleistocenním) jeskynním uměním Evropy, vyjeví se podstatné rozdíly. Malby staršího a středního holocénu (což by odpovídalo mezolitu a neolitu) vystupují z temných hlubin podzemí na denní světlo, zdobí vchodové partie, převisy a výrazné skalní útvary, ale hlouběji do nitra jeskyní už pronikají zřídkakdy. Obsahově jsou zřejmě sdělné (i když ne vždy jim rozumíme) a technicky dosahují značného realismu a často i výtvarně působivé polychromie.
Následuje určitý evoluční paradox. V navazujícím období, někde až po současnost, totiž pozorujeme paralelně, na vzájemně vzdálených místech světa, přechod k jednoduchým rytinám a vyťukávání (piketáž), rozpad komplexních scén do scén dílčích a úbytek realistických tvarů a jejich schematizaci až naivitu. Někdy takové malby připomínají spíše jednoduchou dětskou kresbu. Vysvětlit takový sestupný vývoj či přímo úpadek v celosvětovém měřítku není snadné. Snad nějak souvisí s rychlým rozvojem jiných forem uměleckého vyjadřování v centrálních oblastech světové historie.

Tento text je úryvkem z knihy:
Jiří A. Svoboda: Počátky umění II
Academia 2020
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Kyslíková atmosféra zachránila Zemi vodu

Zemi před sterilním osudem Marsu a Venuše uchránil sám život. Původním zdrojem kyslíku v atmosféře …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close