Sciencemag.cz
Doporučujeme
Myšlenka, že vesmír je nějakým způsobem obdobou hologramu, je již dobře známá, takže jen stručně. Idea se odvozuje od toho, že maximální entropie prostoru – entropie černé díry o příslušné velikosti – závisí na velikosti jejího povrchu, nikoliv objemu. Maximální množství uložené informace lze zapsat na horizont černé díry – nějak ve stylu bit do pixelu o rozměrech Planckovy délky apod. „Fundamentální stupně volnosti“, základní stavební kameny obsahující informaci, jsou tedy umístěny na povrchu tohoto prostoru. Jako by vnitřek byl pak jen něčím, co se promítá z povrchu. Zdánlivě bohatší 3D struktury včetně nás samých by byly jen projekcí z 2D světa.
Kde má ale tato teorie problémy? I když připustíme celou výše popsanou logiku, černé díry i kusy prostoru mají nějakou hraniční plochu. Má ji ale vesmír jako takový? Může být např. do sebe uzavřený (4D koule apod.) nebo nekonečný, každopádně v obou případech bez hraniční plochy. Navíc když si k tomu představíme, že prostor může mít dodatečné dimenze (10 nebo 11 dimenzí v teorii strun apod.), být na bráně apod., z holografického principu budeme spíše zmateni, než že by něco objasňoval. Nicméně existují i hypotetické popisy holografie v rámci některých variant strunové teorie.
Druhá námitka praví, že to samozřejmě vůbec nevypadá, že by prostor/vesmír uvnitř byl řízen z jeho povrchu. Zdá se nám, že kauzalita se odehrává zde uvnitř a nakonec my sami zde realizujeme experimenty a z jejich výsledků odvozujeme fyzikální zákony (to samozřejmě může být iluze, protože stejně tak by z 2D povrchu byli ovládáni i experimentátoři, ale jakmile začneme uvažovat tímto způsobem, nejspíš se jen dál zamotáváme).
Mimochodem, Greene si všímá i možné paralely mezi holografickým principem a Platónovou představou stínů promítaných na zeď jeskyně. Zde je ale jakoby vše naopak, skutečné/fundamentální jsou stíny (2D) a 3D objekty „odvozené“. Ale to jde jen o metafory a hraní si s asociacemi.
Zdroj: Brian Greene: Struktura vesmíru, Paseka 2012
