Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nová lehce kontroverzní studie zkoumá 1000 druhů savců podle toho, zda se příslušníci druhu usmrcují mezi sebou; míra tohoto násilí se odhaduje na základě evoluční příbuznosti. Výsledek? Člověk bude zavražděn s pravděpodobností 2 %.
José Maria Gómez z University of Granada a Spanish National Research Council (Almería) a jeho kolegové publikovali studii o evolučních kořenech vnitrodruhového lidského násilí v Nature. Ze zkoumaných 1024 druhů savců se mezi sebou usmrcují příslušníci 40 % z nich (minimálně 40 % – jinde to nebylo pozorováno), ale podíl těchto „vražd“ je velmi různý. Velryby a netopýři se vraždí výjimečně, tany a pozemní veverky běžně. Velká míra násilí existuje u druhů, které žijí kolektivně a jsou navíc teritoriální – např. vlci a šimpanzi. Vnitrodruhové násilí ale není na evolučním stromečku „rozházeno“ náhodně; míru tohoto násilí u konkrétního druhu lze se slušnou úspěšností odhadnout na základě toho, jak jsou násilné druhy příbuzné. Naši nejbližší příbuzní šimpanzi mají šanci 4,5 %, že zemřou vraždou, i u bonobů je to ve skutečnosti 0,68 % – což zase není tak málo, alespoň vzhledem k pověsti, která bonoby provází. I když tedy napětí a konflikty mají řešit sexem, na nějaké to zabití se stále dokážou najít čas. (Bonobové také loví opice, tj. ani v tomto ohledu nejsou tak zcela mírumilovní, jak se jim přičítá; ale samozřejmě ve srovnání s „pravými“ šimpanzi učenlivými ano.)
Když podle místa člověka v evolučním žebříčku zkusíme odhadnout míru vraždění, vyšly autorům studie 2 %. A hle, přesně tak to odpovídá realitě, alespoň pokud vyjdeme z archeologických záznamů pro dobu před 50 až 10 tisíci lety, kdy lidé žili v malých skupinách. Se zemědělstvím, městy a státy tento podíl stoupl a např. ve středověké Euroasii činil až 12 %. V současnosti je tento podíl celosvětově 1,3 %, ve vyspělých státech pochopitelně nižší.
Co je na analýze kontroverzního? Komentátoři studie se poněkud nemohou shodnout, zda podíl úmrtí v důsledku vraždy/zabití je u lovců a sběračů opravdu jen 2 %. U recentních etnik se někdy odhaduje mnohem vyšší (psycholog Steven Pinker – až 15 %), nicméně jednotlivé údaje se dost liší (antropolog Douglas Fry z University of Alabama v Birminghamu naopak souhlasí se 2 %).
Kritici studie také říkají, že pro nejstarší období jsou data dost nejistá. Pro pozdější kultury se pak naopak natolik liší, že je otázka, zda různé „průměry přes historii“ mají nějakou vypovídací hodnotu.
Speciálně je pak třeba dodat, že vnitrodruhové zabíjení má u řady druhů různou podobu, kdy šimpanzi například často zabíjejí novorozená mláďata. Lze to řadit do stejné kategorie, jako když se dospělí muži pobijí v bitvě? Tuto námitku uznává i Gómez. Mohli bychom zabíjení rozdělit do více kategorií, o což se autoři studie hodlají pokusit a shromažďují pro různé druhy savců podrobnější data.
Zdroj: AAAS (American Association for the Advancement of Science)
Poznámka: Viz také: Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí (Triton 2005). I zde je odhadovaná míra násilí/násilných úmrtí mnohem vyšší (Kungové-Křováci na Kalahari). K násilí na Nové Guinei viz též Vojtěch Novotný: Papuánské polopravdy (Dokořán 2010); zde však nejde o lovce/sběrače, ale zemědělce.
