Sciencemag.cz
Doporučujeme
Uran se kolem Slunce pohybuje divně, vlastně se v rovině oběhu kutálí. Jeho rotaci pak následují i prstence a měsíce.
…rotační osa leží téměř v ekliptice. V důsledku toho během Uranova roku svítí Slunce střídavě na severní a jižní pól, jak ke Slunci póly postupně míří. Den na pólu pak trvá 42 let a následuje po něm 42 let dlouhá noc, praví Wikipedia.cz.
Otázka logicky zní, kde se toto podivné (vzhledem k jiným planetám Sluneční soustavy) chování vzalo. Existuje řada výkladů (opět viz odkaz výše). Střet s planetkou v době formování, existence velkého měsíce v době vzniku Uranu…
Proč je vůbec třeba otázku řešit? Předpokládáme, že Sluneční soustava vznikla z rotujícího disku prachu a plynu. „Normální“ oběh se tedy odehrává cca v rovině oběhu (osa kolmo na rovinu). Vědci z Tokyo Institute of Technology nyní toto neobvyklé fungování Uranu vysvětlují tak, že Uran zasáhla ledová planetka o hmotnosti asi 1-3 Zemí, naklonila planetu a také zrychlila její rotaci (u Uranu nyní pouhých 17 hodin). Samozřejmě se jedná jen o výsledek simulací, nikoliv nějaké ucelené teorie, kterou navíc těžko u anomálie zformulovat. Takových incidentů se v době formování Sluneční soustavy jistě odehrála celá řada, však výsledkem podobné kolize je pravděpodobně i náš pozemský Měsíc. Historie nárazů planetek do Země a do Uranu je ovšem různá, částečně v důsledku náhod, částečně kvůli tomu, že prostředí, kde vznikal Uran, prostě fungovalo jinak.
Nová studie mj. praví, že srážky s ledovými (Uran) a „skalnatými“ planetami (Země) se liší z hlediska výsledku. U Uranu nevznikl příslušný měsíc jako u Země, protože kolize proběhla jinak – v závislosti na tom, zda se po nárazu rozptýlily částice ledu nebo částice hornin. Horniny oproti ledu mnohem rychleji zkondenzovaly, takže pozemský Měsíc měl k dispozici mnohem více hmoty. Naopak když led zůstal delší dobu plynný, většinu této hmoty nakonec vstřebala znovu samotná planeta, proto jsou měsíce Uranu relativně malé (alespoň ve srovnání hmotností planety; měsíce Uranu dohromady jsou, přepočítáno na podíl hmotnosti k mateřské planetě, oproti pozemskému Měsíci asi stokrát menší).
Shigeru Ida et al, Uranian satellite formation by evolution of a water vapour disk generated by a giant impact, Nature Astronomy (2020). DOI: 10.1038/s41550-020-1049-8
Zdroj: Tokyo Institute of Technology/Wikipedia.cz/Phys.org
Poznámka: Aby to bylo ještě zvláštnější, uvádí se, že Uran se po oběžné dráze kutálí retrográdně (sklon roviny oběhu vůči rovině otáčení 98 stupňů), takže snad jako kdyby člověk na kolotoči neustále prováděl kotouly nazad?
Zde video o oběhu Uranu z dílny NASA
Tohle se mi na fyzice a potažmo kosmologii líbí. Je to opravdová věda. Někdo přijde s nějakou blbostí, a kdokoliv to může vzít, a ověřit, zda to odpovídá. Je to předvídatelné, spočitatelné, použitelné.
v tomto pripade zrovna uplne nevim, popisujete konkretni „historicke udalosti“ – dejme tomu to, ze je neco fyzikalne mozne, jeste neznamena, ze se to tak stalo. treba je moznych vice scenaru…