Sciencemag.cz
Doporučujeme
Existují dvě různá, zdánlivě protichůdná pozitivní hlediska, která kladou vědu před literaturu a umění.
To první, jež není ze zřetele vnitřní souvislosti nutné, ale v dnešní době zcela jistě platí, je její perspektivnost pro budoucí rozvoj lidstva – zejména pro užitečnou práci, kterou může vykonat inteligentní student. Toto hledisko a z něj odvozený optimistický výhled do budoucnosti mohou sloužit k odvrácení určitého depresivního účinku plynoucího z hlediska druhého, které považuji rovněž za pozitivní, a to snad vůbec nejpozitivnější: mám na mysli to, že pokud jde o vědeckou pravdu, lidské vášně a celý subjektivní aparát přestávají být relevantní.
Oba zmíněné argumenty ve prospěch studia vědy si zaslouží podrobnější pohled. Začněme prvním z nich.
Při studiu literatury a umění se naše pozornost soustavně upíná na věci minulé.
Ve starém Řecku a v době renesance mužové zabývající se těmito obory dosahovali větších úspěchů než kterýkoli z našich současníků a tento triumf předchozích věků nám rozhodně neusnadňuje dosahovat podobných triumfů v současnosti; ba právě naopak, minulé úspěchy v tomto směru jen zvyšují obtížnost dosahovat úspěchů nových, protože je stále těžší být originální. Jinými slovy, nejenže umělecké snažení nevrší své úspěchy kumulativně, ale navíc se zdá, jako by záviselo na jisté čerstvosti a naivitě pohledů a pohnutek, jež má civilizace sklon rdousit.
Ti, kdo vyrostli na literárních a uměleckých dílech minulých věků, tak docházejí k určité rozladěnosti a nespravedlivé vybíravosti vůči současnosti. Zdá se, že od podobného účinku není úniku, leda snad k záměrnému vandalismu ignorujícímu tradice a dospívajícímu – ve snaze o originalitu za každou cenu – k pouhému excentrickému vyjádření. Takovýto vandalismus nedosahuje jednoduchosti a spontánnosti, z nichž se rodí skutečně velká umělecká díla. Teorie jako by byla vředem na těle umění, neboť nedostatek srdečnosti potlačuje zdánlivé výhody plynoucí z předstírané nevědomosti.
Vzdělání rozvíjející znalosti vědecké metody je zcela prosté onoho zoufalství rodícího se ze vzdělání, v němž se duševní úsilí soustřeďuje výhradně na uměleckou tvorbu. Objevení vědecké metody je – kromě oblasti čisté matematiky – věcí včerejška; s jistou licencí můžeme říci, že její počátky sahají zpět až ke Galileovi.
Navzdory tomu již vědecká metoda přetvořila svět, ve kterém žijeme, její úspěchy nadále pokračují a tempo dosahování takových úspěchů se neustále zrychluje. Věda byla pochopena jako úsilí nejvyšší hodnoty, jehož rozvoj není – na rozdíl od umění – závislý na stále rostoucí genialitě svých nositelů. Ve vědě totiž následovníci stojí na ramenou svých předchůdců; pokud velký génius vynalezne metodu, tisíce méně geniálních následovníků ji mohou aplikovat. Dosahovat užitečných objevů ve vědě nevyžaduje žádné mimořádné schopnosti. Vznosná budova vědy potřebuje nejen architekty, stavitele a stavbyvedoucí, ale i zedníky, přidavače a pomocné dělníky. V umění není možné bez geniální myšlenky udělat nic, co by stálo za zmínku. Naproti tomu ve vědě i jedinec velmi omezených schopností může svým dílem přispět ke konečnému výsledku.
Ve vědě je skutečným géniem ten, kdo vynalezne nějakou novou metodu. Jeho následovníci často přijdou s dalšími důležitými objevy, protože dokáží takovou metodu aplikovat s čerstvými silami a bez ohledu na omezení plynoucí z předchozích snah o její zdokonalování; ale mentální úsilí nutné pro takovou práci, byť značné, není tak velké, jak si žádá objevení samotné metody. Ve vědě existuje nesmírné množství metod, z nichž každá je vhodná pro odlišnou třídu úloh; ale nad nimi se rýsuje něco obtížně uchopitelného, co bychom mohli nazvat obecnou vědeckou metodou. Kdysi se za tuto obecnou vědeckou metodu považovala metoda induktivní, spojovaná se jménem Francise Bacona. Jenže skutečnou induktivní metodu neobjevil Bacon a vědecká metoda kromě indukce zahrnuje i dedukci; a kromě botaniky a geologie i logiku a matematiku. Nebudu se zde pokoušet o vyřešení obtížného problému – nalezení formulace toho, co to je vědecká metoda. Pokusím se však naznačit stav mysli, z něhož se vědecká metoda rodí. Tím se dostávám ke druhému z výše zmíněných pozitivních hledisek vědeckého vzdělání.
Jádrem vědeckého pohledu na svět je věc tak prostá, tak zdánlivě triviální, že vyslovení této myšlenky nahlas může téměř vyvolávat posměch: jde o odmítnutí vlastních tužeb, choutek a zájmů jakožto klíče k poznání světa. V této otevřené formulaci by se mohlo zdát, že jde o zřejmou a banální pravdu. Je však velmi nesnadné mít tuto pravdu neustále na mysli, zejména pokud se zabýváme záležitostmi, které v nás vzbuzují vášnivou touhu podpořit některou ze stran, a v situacích, kdy jsou dostupné důkazy nejisté či neprůkazné. Objasněme si to na několika příkladech.
Aristoteles, pokud je mi známo, si myslel, že hvězdy se musejí pohybovat po kružnicích, protože kružnice je nejdokonalejší křivkou. Protože neměl k dispozici důkaz svědčící o opaku, dovolil si odpovědět na otázku týkající se faktů pouze na základě estetické a morální úvahy. V tomto případě je nám okamžitě jasné, že takový závěr nemá žádné opodstatnění. Dnes již víme, jak zjistit dráhy, po nichž se pohybují nebeská tělesa; kromě toho víme, že se nepohybují po kružnicích ani v přesných elipsách a že neopisují žádné jednoduše popsatelné křivky.
Pokud někdo dychtí po tom, aby se vesmír choval jednoduše, může pro něj takové poznání být bolestné. Nám však je jasné, že pro astronomii podobné pocity nemají žádný význam. Dnes se zmíněná fakta zdají být samozřejmá, ale za jejich odhalení vděčíme odvaze a vhledu prvních vynálezců vědecké metody – v největší míře Galilea.
Jako další příklad vezměme Malthusovu teorii o vývoji populace. Tento příklad se nám hodí o to více, že – jak dnes již víme – Malthusova teorie je z velké části chybná. Proto pro nás nejsou cenné jeho závěry, ale povaha a metoda jejich dosažení. Jak každý ví, byl to právě Malthus, jemuž Darwin vděčil za podstatnou část teorie přirozeného výběru. Něco takového bylo možné jen díky skutečnosti, že Malthusův pohled byl vpravdě vědecký. Jeho velký přínos spočíval v tom, že začal považovat člověka nikoliv za cíl uctívání nebo odsouzení, ale za součást přírody, tedy za objekt s jistými charakteristikami chování, z nichž musejí vyplývat určité následky.
Pokud ono chování ne zcela přesně odpovídá Malthusovým předpokladům a následky vyplývající z jeho charakteristik tedy nejsou takové, jaké ze svých předpokladů vyvodil, vyvrací to sice jeho závěry, ne však metodu, s jejíž pomocí k nim dospěl. Námitky vznášené vůči jeho doktríně v době, kdy byla nová – totiž že je příšerná a deprimující a že lidé by se neměli chovat tak, jak on říká, že se chovají, – vyplývaly z nevědeckého myšlenkového přístupu. Jeho klidné odhodlání navzdory všem těmto výhradám studovat lidstvo jakožto přírodní jev znamenalo významný pokrok v porovnání s reformním hnutím osmnáctého století a Velkou francouzskou revolucí.
V dnešní době – pod vlivem darwinismu – vědecký přístup k člověku dosáhl obecného rozšíření a někteří lidé jej považují za přirozený, ale pro většinu i nadále představuje obtížně přijatelnou a uměle pokroucenou intelektuální nepřístojnost. Stále však zůstává jedno studium, jehož se vědecký duch téměř vůbec nedotkl – a tím míním studium filosofie. Filosofové i široká veřejnost si představují, že vědecký duch má vládnout v knihách pojednávajících například o iontech, zárodečném plazmatu a očních buňkách korýšů.
Tento text je úryvkem z knihy
Bertrand Russell: Mystika a logika a jiné eseje
Academia 2015
