Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zatímco pro zdraví rolníků byl podle dobových představ vedle chleba vhodný pór, cibule, řepa, šlechtici považovali konzumaci těchto poživatin za zdravotně nebezpečnou.
Raný novověk bývá díky stoupajícímu množství písemných záznamů různých demografických jevů označován za tzv. protostatistické období. K nejdůležitějším písemným pramenům patří berní rejstříky, poddanské seznamy a církevní matriky. Dochování pramenů není úplné ani rovnoměrné, takže demografické procesy v jednotlivých oblastech nelze vystihnout v plné šíři. Po roce 1500 začal narůstat počet obyvatel Evropy, a tedy i českých zemí. Zatímco kolem roku 1500 žilo podle odhadů v Evropě přibližně 84 milionů obyvatel, roku 1600 to bylo již asi 111 milionů. Z toho žilo v Čechách přibližně 1‚5 milionu lidí, na Moravě asi 650 000.
Vzestup počtu obyvatel souvisel s větší sňatečností a porodností, které vyvolalo ekonomické oživení. České země byly navíc v této době ušetřeny velkých pustošivých válek. Populační „boom“ se projevil novým osídlováním opuštěných či zaniklých vsí a kolonizací horských oblastí. Nejvýrazněji tento trend zaznamenáváme v Krušnohoří, kam ložiska stříbra, cínu, mědi a rtuti přilákala v první polovině 16. století mnoho německých osadníků. Řadu tehdy založených horních měst však lidé začali ke konci století opouštět. Na Moravě kolonizovali valašští přistěhovalci z Balkánu Těšínsko a moravsko-slovenské pohraničí, jih Moravy osídlili příchozí z Chorvatska a významnou skupinou, která přispěla k rozmnožení populace na Moravě, byli tzv. habáni. Šlo o německé novokřtěnce z Tyrol a Švýcarska, kteří zde kolem roku 1600 tvořili 3 % obyvatelstva.
V 16. století zaznamenala významný nárůst počtu obyvatel města, především ta, ve kterých se rozvinula exportní řemeslná výroba. V českých zemích však nebylo mnoho velkých měst, v polovině 16. století bylo v Čechách asi 35 a na Moravě šest královských a věnných měst, poddanských a horních možná na 700. Podíl městské populace na celkovém množství obyvatel činil pouze asi 25 % v Čechách a 15–20 % na Moravě. Velkých měst, která měla 5 000–8 000 obyvatel a k nimž patřily například Olomouc nebo Jihlava, bylo pouze kolem deseti. Praha se vymykala, v době, kdy v ní sídlil císař a vláda, v ní žilo přibližně 60 000 lidí. Tento počet ale klesal, takže před třicetiletou válkou šlo pouze o 45 000–50 000 osob. Na poměry ve střední Evropě byla Praha velkoměstem, avšak metropolím (Londýnu, Paříži, Benátkám) s několika sty tisíci obyvatel se rovnat nemohla. Většina měst v našich zemích patřila k malým či středně velkým městečkům s počtem obyvatel nad 1 200. Z tohoto výčtu si lze představit, jakou pohromou byl mor, který roku 1562 zahubil v průměrně velké Chrudimi téměř 2 000 lidí.
Na počátku 17. století se stoupající populační trend v Evropě i v našich zemích zastavil. Způsob obdělávání půdy nezaznamenal radikální změny, takže výše zemědělské produkce doplácela na omezené možnosti. Nedostatek potravy uvedl do chodu další zemědělskou kolonizaci, ale ani ta nemohla uspokojit veškeré potřeby. Situaci nepříznivě ovlivnilo i klima, které bylo v první polovině 16. století teplejší a sušší, pak se začalo údajně ochlazovat a v posledních třiceti letech 16. století v něm docházelo k výrazným výkyvům – kruté zimy a chladná vlhká léta se střídaly s extrémním suchem nebo s povodněmi. Frekvence hladomorů se od druhé poloviny 16. století zvyšovala a vyvrcholila na začátku devadesátých let.
Velké hladomory se našim zemím až do poslední třetiny 16. století vyhýbaly. Přispěl k tomu středověký pokles lidnatosti země, zlepšení dovozu potravin, hromadění zásob obilí ve městech pro případ krize a zákaz jeho vývozu za neúrody. První větší hladomor byl důsledkem opakující se neúrody z let 1570 a 1571, nedosáhl však středověkých rozměrů. Mnohem vážnější hladomor vyvolalo sucho v létě roku 1590. Nejhorší dopad pocítily nejnižší vrstvy společnosti, jejichž zástupy hladomor znásobil. Vážné sociální problémy se projevily v zimě roku 1590 drancováním statků.
Nedostatek potravy se odrazil na celkovém zdraví obyvatelstva. Podvyživená populace je náchylnější k infekčním onemocněním, je méně schopna čelit jejich šíření a bránit se jejich průběhu. Mezi ničivými epidemiemi nakažlivých nemocí neustále dominoval mor. Jeho epidemie byly spíše lokální a méně intenzivní nežli středověké, ztráty na obyvatelstvu však byly přesto citelné. Velkou morovou epidemií byly české země postiženy na počátku dvacátých let 16. století, další následovaly například roku 1542 a 1554; v těchto letech se mor navíc spojil s epidemií jiné choroby, pravděpodobně spály. Velké epidemie se prohnaly celou zemí v letech 1562, 1568 a 1571, kdy moru předcházel hladomor. Jeden z největších morů, zvaný někdy „pražský mor“ (ačkoli se rozšířil i na Moravu), zuřil mezi lety 1581–1586 a způsobil takové ztráty, že neměl kdo sklízet obilí, což zapříčinilo nový hladomor. Další velká epidemie, kterou soudobé prameny nazývají „hlavním morem“, postihla obyvatelstvo v letech 1597–1599. Lokální epidemie probíhaly takřka každoročně i na počátku 17. století.
Evropské obyvatelstvo začala hubit také nová nemoc, nazvaná podle místa původu „anglický pot“. Epidemií bylo údajně pět, ale až ta čtvrtá se rozšířila do Evropy a českými zeměmi se prohnala v letech 1530–1531. K novým chorobám 16. století se rovněž připojila „uherská nemoc“. Její první velká epidemie vypukla údajně roku 1542 v Uhrách v císařském vojsku bojujícím s Turky; mezi císařskými vojáky způsobila pohromu, Uhři a Turci již byli zjevně částečně imunní. Pravé čili černé neštovice byly v 16. století známou chorobou, ale kromě Itálie se nevyskytovaly nijak často a nezpůsobovaly tak ničivé epidemie jako v následujících staletích.
Za novou chorobu lze považovat syfilidu, zvanou obvykle „francouzská nemoc“. Po počátečním lavinovitém šíření, při němž podle dobových pramenů umírali postižení velmi rychle, se „francouzský mor“ (lues) transformoval do endemické podoby. V našich zemích byla příjice příčinou vymření některých šlechtických rodů.
Kromě jmenovaných nemocí přispívaly k vysoké úmrtnosti běžné úrazy, endemicky rozšířená tuberkulóza nebo různé typy bakteriálních dyzenterií. Život populaci znepříjemňovali střevní parazité, oční infekce vedoucí až k oslepnutí (trachom), choroby z nedostatku určitých látek ve stravě (kurděje, křivice u dětí) nebo naopak nemoci z nadbytku (dna u bohatých vrstev). Jediným pozitivem bylo vymizení malomocenství, k němuž došlo z dosud neobjasněných příčin.
Průměrný věk evropské populace nebyl v raném novověku příliš vysoký, příslušníci vládnoucích evropských rodů se v 16. století dožívali asi 34 let. Věk nižších vrstev nebyl vyšší, avšak konkrétní údaje chybějí. Nízký průměrný věk byl zapříčiněn vysokou kojeneckou úmrtností, způsobenou nevhodnou stravou, špatnými hygienickými podmínkami a následnými průjmy. Odhaduje se, že během prvního roku života umírala pětina až třetina narozených dětí. Polovina populace byla ve věku 15–49 let, věku nad 50 let se dožívalo 5–15 % obyvatel. Naděje na dosažení 40 let se lišily podle pohlaví. Muži umírali častěji do 40. roku života (větší úmrtnost chlapců, ztráty při válečných taženích), život žen, vyčerpaných neustálými porody, kojením a těžkou prací, končil obvykle kolem čtyřicítky.
Délku a kvalitu života ovlivňoval životní styl, který byl kodifikován v jednotlivých vrstvách společnosti způsobem odívání, bydlení i stravou. Kvalita a složení potravy musely podle dobových představ odpovídat fyziologickému složení člověka, a to jak individuálně, tak podle společenského postavení. Zatímco pro zdraví rolníků byl vedle chleba vhodný pór, cibule, řepa, tedy méně ušlechtilá zelenina, šlechtici považovali konzumaci těchto poživatin za zdravotně nebezpečnou.
Absolutně nejdůležitější složkou stravy celé společnosti byl chléb, který se přikusoval k zelenině, masu, kaším i polévkám. Chléb byl většinou tmavý, ve střední a severní Evropě se pekl především ze žita, špaldy, pohanky, ovsa či ječmene. Pšenice byla dostupnější ve Středomoří, ale i zde se k ní přimíchávaly podřadnější obilniny. Od poloviny 16. století začala klesat konzumace masa. Důvodem byl úbytek luk a lesů po kolonizaci a zákaz chovu zvířectva ve městech. Rostoucí nároky evropské populace na obživu vedly k rozšíření pohanky a obrátily pozornost k novým plodinám, jako byly rýže či kukuřice.
Jídelníček chudších vrstev se příliš neměnil, novinky se objevovaly především na stolech bohatých. Častější složkou se stávalo máslo, které začalo vytlačovat oleje. Proti předchozím omáčkám z octa, vína, ovoce a bylin začaly být populární tučné omáčky. Běžnější přísadou pokrmů se stal cukr, který byl v předchozích dobách drahý a používal se především jako součást léčiv. Mezi nápoji bylo nejběžnější a nejlevnější pivo, které bylo hutnější než dnes a připravovaly se z něj i omáčky a polévky. Víno patřilo k obvyklým, ale dražším nápojům a přisuzovaly se mu terapeutické účinky. V 16. století se stalo běžnějším požívání destilátů, které byly původně dostupné pouze v lékárnách. Vzhledem k nárůstu podílu nových potravin stoupl počet vydávaných lékařských příruček, které horním vrstvám společnosti doporučovaly pro zachování zdraví správnou životosprávu s vyváženou kombinací poživatin. Prostí lidé se potýkali s opačným problémem, především chybějícím tukem v potravě.
Tento text je úryvkem z knihy:
Petr Svobodný, Karel Černý: Velké dějiny zemí Koruny české – Lékařství
Paseka 2023
O knize na stránkách vydavatele
