Sciencemag.cz
Doporučujeme
Psi a zrcadlo, pes a rozpoznání vlastního pachu.
Zrcadlový test se pokládá za důkaz „sebeuvědomění“. Zvířata, která se v zrcadle poznají, disponují nějakým abstraktním konceptem sebe sama, alespoň to předpokládáme. V zrcadlovém testu uspějí lidoopi, delfíni i krkavcovití ptáci, psi však nikoliv – na zrcadlo někdy štěkají (vnímají tedy jako jiného psa), častěji ho prostě ignorují.
Jedním z možných vysvětlení je, že psům prostě chybí dostatečné kognitivní schopnosti; podle dalšího výkladu psi nejsou zdaleka tak soustředěni sami na sebe (ješitní), ale spíše na člověka. Také se hned nabízí námitka, že zrcadlový test není pro psy ideální, protože pro psa není zrak jediným dominantním smyslem, a obraz v zrcadle není cítit.
Co kdybychom psovi tedy zkusili předložit jeho vlastní „obraz“ čichový? Experiment provedl Mare Bekoff z University of Colorado. Po pět let sbíral po svém psu Jethrovi (kříženec německého ovčáka a rotvajlera) kusy žlutého pomočeného sněhu a předkládal je psovi na cestu, kam se pak vydali. Totéž dělal se sněhem počůraným jinými psy. Na tyto kontrolní vzorky Jethro reagoval normálně, snažil se je prostě přečůrat. Když narazil na vzorek své vlastní moči, očichával jej však jen krátce a pak nechal být. M. Bekoff z toho udělal závěr, že pes se poznal a minimálně nějaké aspekty sebeuvědomění tedy má.
Výsledky lze ovšem interpretovat různě, viz dále.
Zdroj: Stanley Coren: Zdají se psům sny?, Knižní klub 2015
Poznámky PH:
Kniha je dost populární, v češtině vyšly podle mého názoru lepší tituly na téma dog science. Konkrétně: Brian Hare, Vanessa Woodsová: Geniální psi (Dokořán 2016), Alexandra Horowitzová: Uvnitř psa (Práh 2014) a John Bradhshaw: Cesta do psí mysli (Plot 2014).
To, že v zrcadle chybí čichová informace, by ale vadit nemělo. Přece nejde o to, aby si testovaný tvor myslel, že v zrcadle je nějaký jeho dvojník/dvojče, ale právě jen obraz (má pochopit, že když má obraz za uchem divnou tečku, má ji i on sám a třeba stojí za to zkusit ji odstranit; samozřejmě správně musíme pokus uspořádat tak, že druhému kontrolnímu jedinci se udělá tečka bezbarvá, aby nešlo pouze o reakci na zákrok, zvíře se má o tečku začít zajímat teprve po pohledu do zrcadla atd.). Z tohoto hlediska je i výše uvedená námitka, že psi třeba nejsou dostatečně narcistní, též dost nepřesvědčivá, psi se rozhodně různě čistí apod.
Otázkou je samotné uspořádání Bekoffova pokusu, působí problematicky (ne že bych dokázal navrhnout lepší). Pokud by si pes byl „vědom sebe sama“, co by měl vlastně dělat? Neměl by při kontaktu s vlastní močí trávit naopak na místě více času? („To je divné, to jsem já, a přitom jsem tady ještě nebyl. To musím ještě ověřit… Že by nějaký příbuzný…“ apod.)
Je otázka, proč by si to měla ověřovat, že by si ho nepamatovala?
Nebo jestli se vlastní pach nějak podstatně mění, třeba i v průběhu dne podle stravy?
(komentář ručně zkopírován ze systému disqus)
Pokud moje fena narazí na vlastní pachovou stopu, čichne si k zádeli a ověří si, že je to skutečně ona. Pozná tedy, že se jedná o její vlastní moč, a jde dál.
(komentář ručně zkopírován ze systému disqus)
Náš pes je teprve mladý, takže má všechny smysly dokonale vyvinuté a netrpí žádnými zdravotními problémy. Jediné co, tak nás veterinář vloni upozornil na zubní kámen u psa , tak i když se mu to ze začátku nelíbilo, tak jsme začali čistit zuby a teď už je s tím takový smířený 😀 . Ne, že by to byla činnost na kterou by se těšil, ale už alespoň neutíká, jen co vidí kartáček 😀 .