Sciencemag.cz
Doporučujeme
Většina současných psích plemen je vysoce inbredních, tj. jedinci spadající do jednoho plemene jsou si v průměru blízce příbuzní. U některých plemen to víme, nový výzkum ale ukazuje, že taková situace je spíše pravidlem než výjimkou. Studie mezinárodního týmu vědců pod vedením veterinární genetičky Daniky Bannaschové z Kalifornské univerzity v Davisu byla publikována v časopise Canine Medicine and Genetics.
Důsledkem příbuzenského křížení jsou samozřejmě zdravotní problémy. Obecně víme, že malí psi žijí déle, nicméně míra příbuznosti má podle všeho srovnatelný význam. Navíc nemusí jít (při zdravotní péči, v pečujícím prostředí apod.) jen o problém zkracující život, ale i o trvalý zdravotní neduh snižující jeho kvalitu. Důsledkem inbreedingu je stejně tak rakovina jako autoimunitní poruchy.
Průměrný koeficient inbreedingu na základě genetické analýzy 49 378 psů (především z Evropy) 227 plemen byl téměř 25 %. Právě tolik genetické informace sdílíme s nevlastními sourozenci. U lidí se za rizikový (z hlediska zdravotních následků) poměr pokládá už 3–6 %. Údaje o psích genomech byly získány z databáze společnosti Wisdom Health Genetics, s níž autoři studie spolupracovali.
Některá plemena jsou si samozřejmě příbuznější než jiná. Může jít o důsledek malé zakladatelské populace, ale i o šlechtění (respektive přešlechtění) na určitou vlastnost, nejčastěji ve vzhledu. Šlechtění na chování k takovému snížení genetické variability obvykle nevede.
Studie také dokumentovala významný rozdíl v nemocnosti mezi brachycefalickými (krátká lebka a čenich) a nebrachycefalickými plemeny. To se dalo čekat, vědci každopádně brachycefalická plemena z konečné analýzy vlivu příbuzenského křížení na zdraví vyřadili.
Skutečný inbreeding se samozřejmě zdaleka plně nepozná z rodokmenů, které u psů sahají jen několik generací zpět (nejdou např. k zakladatelské populaci před 150 lety apod.). K zachování genetické rozmanitosti a zdraví potomků je proto třeba při výběru rodičů používat i jiné metody – např. přímé srovnání příbuznosti pomocí genetické analýzy, což je již dnes možné a bude stále snadnější/levnější/spolehlivější. V krajním případě lze zvažovat i vnesení (přimíchání) jedinců z jiného plemene do „oficiálního“ chovu (i to se občas děje). Má smysl i snažit se zachovat genetickou rozmanitost u těch plemen, která inbreedingem dosud tolik netrpí (PH: tj. asi třeba omezit přísnost chovných standardů podle vzhledu).
Danika Bannasch et al, The effect of inbreeding, body size and morphology on health in dog breeds, Canine Medicine and Genetics (2021). DOI: 10.1186/s40575-021-00111-4
Zdroj: UC Davis / Phys.org a další
Poznámky PH:
Původní tisková zpráva uvádí, že 25% genetická shoda odpovídá sourozencům, jenže tam je to 50 %. Výše jsem tedy změnil (samozřejmě u psů může být sourozenec z vrhu, „x-če“ a „nevlastní“ sourozenec a sourozenec sice ne z vrhu, ale od stejných rodičů, ale snad je to celé srozumitelné).
Samozřejmě chov psů má různé motivace/priority, od toho se pak odvíjí i další (pes šlechtěný třeba na maximální schopnost vyčenichání lidských chorob, ale sám nemocný/krátkověký).
Příbuzní jako nevlastní bratři – to zní ale opravdu jako strašně moc. Mimochodem v této souvislosti je snad zajímavé, že Inkové si brali své vlastní sestry a následník trůnu byl potomkem této hlavní, oficiální manželky, aniž to vedlo k nějakým výrazným projevům. Nicméně asi tato praxe netrvala příliš dlouho (ve skutečnosti změny dynastií). Totéž asi platí pro starověký Egypt, kde navíc sňatek faraona s vlastní sestrou nebyl praktikován zdaleka vždy/důsledně. Naopak jako doklad negativního vlivu inbreedingu se nejčastěji uvádějí evropské panovnické rody ve středověku/novověku.
