Řecká triéra a vrchol moci Athén

O řeckých válečných lodích z klasického období toho kromě názvů pár bitev zřejmě mnoho nevíme. Ale nemusíme být smutní, moc toho nevědí ani archeologové a historici.

Tehdejší řecké válečné lodě, především triéry, měly totiž na rozdíl od jiných plavidel tzv. kladnou plovatelnost. Tím se myslí schopnost trosek plavat i po rozbití trupu. Triéry se tudíž prakticky nepotápěly a archeologové je dnes nemají k dispozici. Zachovalo se jen několik ojedinělých nálezů (nedostavěné lodě v docích apod.). Jsme proto odkázáni hlavně na dobové prameny (kromě písemných i třeba reliéfy včetně jednoho z Akropole) a současné rekonstrukce s sebou nesou značný díl nejistoty. Z názvu sice vyplývá, že triéra měla vesla ve třech úrovních, ale o dalším uspořádání už nepanuje moc shoda.
Triéru vymysleli asi Féničané. V Řecku se začala používat v Malé Asii a v Korintu a byla pak hlavní lodí v řecko-perském konfliktu i v Peloponéské válce.

Několik zajímavostí z níže uvedené knihy:

  • Řecké lodě po delším pobytu ve vodě měly tendenci nasáknout, netěsnily a trup jim poškozovala sášeň lodní (mořský mlž). To všechno zhoršovalo parametry lodi. Když Athéňané roku 414 př. n. l. obléhali Syrakúsy, z obavy před protiútoky své lodě vůbec nevytahovali na břeh. (Jejich další problém byl, že se ve Velkém přístavu v Syrakusách, který měl tvar zálivu, nechali de facto uzavřít, takže pak nemohli využít převahy v počtu lodí ani jejich schopnosti lépe manévrovat.)
  • Na palubách řeckých válečných lodí byli „pěší“ vojáci, těžkoodění hoplité i lučištníci, nicméně jejich přítomnost zpomalovala (především pohyb hoplitů způsoboval kolébání). Athény i další námořní státy se stále více snažily o to, aby boje na moři nebyly obdobou bitev na pevnině. Namísto zahákování (abordáž) lodí a bojů na palubách se mnohem účinnější taktikou ukázaly být manévry, jejichž vyvrcholením bylo najet do lodě protivníka z boku nebo zezadu (tarantování) a prorazit ji bez vlastních ztrát (i když se pak loď třeba nepotopila, viz výše, bojeschopná již nebyla). Athénské triéry měly „čumáky“ (bronzem okovaný kloun, embolos) speciálně konstruované tak, aby byly účinné při nárazu z boku. V syrakuském přístavu pak ale tyto přídě hůře odolávaly při čelních srážkách. Proti útoku z boku a zezadu se lodě bránily jak vlastním manévrováním, tak i různým uspořádáním bojové formace, např. ve dvou řadách za sebou nebo v kruhu. Již v klasickém období se v námořních bitvách objevovaly i pokusy použít zápalné zbraně.
  • O bitvě u Salamíny se běžně uvádí celá řada chyb. Perské lodě byly, alespoň dle zdroje níže, oproti těm řeckým naopak lehčí a lépe manévrovaly; právě proto chtěli Řekové bitvu svést v úzkém průlivu raději než na otevřeném moři, aby větší pohyblivost nepřátel neměla takový význam. Teprve po bitvě u Salamíny začali Athéňané stavět triéry, které svými technickými parametry předčily konkurenci. Během ionského protiperského povstání, které bylo v roce 494 př. n. l. poraženo v námořní bitvě u mysu Ladé, měli Řekové na palubách svých lodí hodně vojáků a snažili se převést boj na „pozemní bitvu“, obratné perské (respektive fénické a egyptské) triéry to však nedovolily. V nerozhodné bitvě u Artemisia v roce 480 se Řekové bránili vytvořením kruhu a v této podobě ustoupili. (Peršané si ovšem také nedovolili mít lodi zcela bez pěších vojáků, námořníci se rekrutovali z podrobených národů a pochybovalo se o jejich loajalitě.)
  • Triéra byla konstruována tak, aby co nejrychleji dokázala obeplout a z boku „probodnout“ protivníkovu loď. Rychlosti se dosahovalo umístěním co nejvíce veslařů na malou plochu a odlehčením lodi. Kromě lidí byla velkou zátěží voda, kterou veslaři potřebovali neustále doplňovat (až litr vody na hodinu veslování). Spotřeba vody se sice dala snižovat doplňováním iontů, nicméně obejít se bez ní nešlo. Výhodné samozřejmě bylo, pokud loďstvo mělo na pobřeží protivníka k dispozici nějakou stále obsazenou základnu (v Peloponéské válce Athéňané takto využívali dobytý Pylos).
  • Triéra byla kvůli požadavku na maximální zrychlení ve výsledku křehká, nevhodná pro delší plavbu na rozbouřeném moři. Jsou sice známy případy, kdy za den a noc doplula loď z Athén do Malé Asie, nicméně se jednalo o výjimky. Při známkách bouře nebo na noc se lodě pokud možno vracely ke břehu. Poslední námořní bitva Peloponéské války skončila pro Athéňany katastrofou, když překvapené posádky většinou vůbec nestačily na lodě nastoupit.
  • Triéry se i kvůli vysušení trupu často vytahovaly na břeh, což komplikovalo, aby se s jejich pomocí dala uskutečňovat opravdu „totální“ blokáda, hlavně když šlo o delší pruh pobřeží. I pak ale většinou nepřátelské lodě stihly vyplout, cílem bylo spíše to zjistit, dohnat je a zajmout. Důraz na lehkost athénské triéry a menší počet těžkooděnců na palubě pak zase značně omezoval možnosti tehdejších lodí při útoku na pozemní cíle.
  • Athénská nadvláda nad mořem v Peloponéské válce nebyla pro Spartu fatální i proto, že nebyla tak závislá na dovozu zemědělských produktů (Perikleova strategie pro válku byla poněkud samolibá – vlastně nevěděl, jak námořní převahy efektivně využít; snaha přerušit obchod mezi Peloponésem a západním Středomořím byla zřejmě i hlavní motivací athénské výpravy na Sicílii v mezidobí Nikiova míru). Pozdější spartské pokusy bránit dovozu obilí do Athén z Černomoří však také nebyly až do samého konce války příliš účinné. Ani při námořní převaze nedokázali Sparťané účinně blokovat byť jen Helléspont – tedy pouhou úžinu.

Alespoň pro základní představu o číslech: V době před Peloponéskou válkou a během ní (a znovu po většinu 4. století př. n. l.) měly Athény asi 300 – 400 triér (v pozdější době i tertér). V řadě mohlo sedět asi 30 veslařů, u vesel tedy současně bylo snad cca 200 lidí (30 * 3 * 2). Dilematem Athén vždy bylo, zda loďstvo má být shromážděné na jednom místě nebo rozptýlené – většinou se volila druhá možnost, jinak by Athény nebyly schopné zasahovat na různých místech Středomoří.

Koncem námořní moci Athén byla porážka v Lamijské válce (řecké povstání po smrti Alexandra Makedonského). V helénistickém období vládly východnímu Středomoří obří lodě bojující především technikou abordáže. Triéry však úplně nezmizely, řadu konstrukčních prvků převzali Římané ve svých trirémách.

Zdroj: Nic Fields: Řecká válečná loď – triéra – 500-322 př. n. l., Grada, Praha 2009

Sedm objevů Ameriky

Asi každý dnes ví, že před Kolumbem objevili Ameriku Vikingové. Co se tedy myslí celkem …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close