Sciencemag.cz
Doporučujeme
V současné době se na území České republiky nacházejí pouze fragmenty z původních dubových porostů, přičemž jejich nejrozsáhlejší plochy byly s postupnou kolonizací území a narůstajícím ovlivněním krajiny člověkem přeměněny na zemědělskou půdu. Oblast přirozeného výskytu květnatých mezofilních dubohabřin a lipových doubrav se významně překrývá s neolitickým osídlením. Tam, kde byl na chudších stanovištích zachován les, došlo později s nástupem intenzivního lesního hospodářství k jeho přeměně na dominantně borové porosty, na stanovištích s příznivějšími vláhovými poměry i na porosty smrkové. Porosty s původní dřevinnou skladbou byly zachovány prakticky jen na terénně nedostupných lokalitách nebo v porostech s minimálním hospodářským potenciálem.
Jednalo se často o ta vláhově a teplotně nejextrémnější stanoviště, jejichž porosty v současné době zahrnujeme převážně do kategorie lesů ochranných. Vedle toho se často jedná o lokality s ochranářským významem, neboť zahrnují oblasti s výskytem celé řady vzácných a ohrožených organismů.
V současné době je dub díky značné míře tolerance vůči vysokým teplotám a suchu společně se schopností akceptovat široké spektrum dalších stanovištních podmínek naopak považován za jednu z nejperspektivnějších dřevin v lesích České republiky, která by měla získat konkurenční výhodu z ústupu smrku, ale i buku ve středních polohách. Platí přitom, že je potřeba rozlišovat mezi jednotlivými druhy dubů a přijmout fakt, že zejména tolerance k suchu je u dubu letního o něco nižší než u dubu zimního a dubu pýřitého. Zda se prognózy o větším rozšíření dubů u nás naplní, bude ovšem záležet i na reakci konkurenčních druhů a na lesnickém hospodaření. Zkušenosti z posledních let navíc ukazují, že v důsledku globální klimatické změny u celé řady dřevin do popředí vstupují fytosanitární problémy, které v konečném důsledku způsobí nižší konkurenceschopnost jinak potenciálně na vyšší teplotu a sucho adaptovaných druhů.
Příkladem může být borovice lesní, jejíž porosty mnohde masivně hynou, přičemž předpokládaná procentní změna bonity borovice je spíše nevýznamná. V některých lokalitách je ustupující borovice dokonce nahrazována dubem, který vykazuje vyšší toleranci k letnímu suchu. V případě dubu je však prognóza výskytu škodlivých organismů stejně problematická jako u jiných druhů, přičemž zvýšené riziko představují i zavlečené nepůvodní organismy. Dlouhodobým problémem u dubů je jejich chřadnutí až odumírání s tracheomykózními příznaky a se synergickým komplexem příčin, které v posledních letech s postupujícími klimatickými změnami lokálně sílí a působí hynutí dubových porostů.
Prevence i obrana proti odumírání dubů s tracheomykózními příznaky spočívají především v tlumení výskytu podkorního hmyzu. Na druhou stranu je nespornou výhodou dubů jejich hluboký kořenový systém, který strom činí poměrně odolným vůči bořivým větrům a umožňuje mu i využívat vodu z hlubších půdních horizontů.
Pěstební postupy v porostech s převahou dubu
Dubové dřevo je jedno z nejtěžších a nejtvrdších z našich domácích dřevin. Skvěle se hodí jak pro venkovní, tak i vnitřní využití. Vedle toho bylo běžně využíváno jako kvalitní palivové dříví, ale již v roce 2020 se stávalo nedostatkové. Pěstební postupy v hospodářských dubových porostech by však měly být primárně zaměřeny na produkci sortimentů nejvyšší jakosti, jako jsou dýhárenské výřezy, které zpravidla dosahují výrazně vyšších cen než cenné dříví většiny ostatních dřevin. I pilařská kulatina dosahuje vysoké cenové úrovně, přičemž důležitým hodnotovým kritériem se stává tloušťka dřeva. Na druhou stranu platí, že pěstování dubu je velice náročné a pro dosažení vysoké hodnotové produkce je nutné naplnit celou řadu podmínek. První z nich jsou nároky na stanoviště, kdy lze cenné tlusté dříví vyprodukovat pouze na bohatých půdách, přičemž například zastoupení živné ekologické řady v 1. až 3. lesním vegetačním stupni dosahuje v České republice pouze necelých 17 procent. Druhou podmínkou je vhodná porostní výstavba, na níž jsou v průběhu vývoje porostu kladeny dosti rozdílné nároky.
Ve výchově dubových porostů je nejdůležitější v mládí udržovat poměrně hustý zápoj,7 aby bylo zajištěno čištění kmenů od větví, ale zároveň nesmí být překročena kritická hranice, za níž by došlo k narušení statické stability porostů a zvýšenému riziku jejich poškození abiotickými činiteli. Druhým úskalím je pak nutnost udržet v porostu životaschopnou podúroveň přimíšených stinných a polostinných dřevin, jako jsou buk, lípa, habr, javor a další. Dub jako světlomilná dřevina z podúrovně poměrně rychle mizí a roli výplňové dřeviny není sám schopen zastat. Prořezávky jako první výchovné zásahy mají tedy za primární cíl odstranění nekvalitních dominantních i dalších jedinců. V následující fázi tzv. probírek – ty nastávají přibližně při horní porostní výšce mezi 14 až 18 m – pak lze rozlišit v zásadě dva rámcové přístupy. Na nejlepších stanovištích a za optimální porostní struktury se zaměřujeme na produkci co největšího podílu dýhárenských výřezů, za méně příznivé konstelace se pěstebním cílem stává produkce tlusté pilařské kulatiny.
V prvním případě je nutné počítat s velice dlouhým obmýtím. V prvních probírkových zásazích se postupně podporují nejkvalitnější úrovňoví jedinci ovšem tak, aby nedocházelo k výraznému porušení zápoje a byla zachována tvorba co nejpravidelnějších letokruhů v průměru o tloušťce 1 až 1,5 mm. V zásadě se nezasahuje do podúrovně. Po ukončení této výběrové probírky přecházíme k tzv. prosvětlovací probírce, jejímž cílem je podpora tvorby mohutných korun nejnadějnějších jedinců v porostu. Zde nastupuje nenahraditelná role přimíšených dřevin v podúrovni, které při relativním rozvolnění porostní úrovně vytvářejí žádoucí mikroklima a zabraňují tzv. zavlčení kmenů jakostních úrovňových stromů. Mimoto představují i mechanickou ochranu těchto kvalitních stromů a můžeme z nich čerpat náhradu v případě, že někde vznikne porostní mezera.
Na konci obmýtí by v porostu mělo stát přibližně 100 stromů s výčetní tloušťkou 60 až 70 cm na hektar. Alternativně lze dosáhnout dýhárenských výřezů při zkráceném obmýtí 160 až 180 let, kdy se v porostech poměrně záhy v pravidelném rozestupu vybírá a trvale označuje 80 až 100 stromů. Výchova pak probíhá zejména regulací konkurence v bezprostřední blízkosti těchto cílových jedinců.
V druhém případě, kdy porostní struktura není vyhovující nebo charakter stanoviště nedovoluje produkci dříví nejvyšší kvality, by se pěstebním cílem měla stát produkce pilařské kulatiny. Na běžných stanovištích lze žádoucí výčetní tloušťky přibližně 60 cm dosáhnout v obmýtí 120 až 140 let. Zůstává faktem, že obmýtí v dubových porostech je zpravidla delší než u našich ostatních významných hospodářských dřevin, nicméně to musí být vyrovnáno právě vysokou hodnotovou produkcí. Mimoto lze již v rámci výchovných těžeb očekávat produkci slabší pilařské kulatiny, sortimentů na výrobu parket, sloupků, palisád apod.
V dubových porostech se díky vysoké pařezové výmladnosti dubu v minulosti běžně uplatňoval tvar lesa nízkého, případně středního. Při obnově těchto porostů se využívalo primárně pařezových výmladků (tedy jedinců vegetativního původu) a při kratším obmýtí bylo hlavním produktem palivové dříví. V současné době tyto tvary lesa zažívají oprávněnou renesanci, kdy se jedná o velice flexibilní způsob hospodaření s relativně bezproblémovou obnovou porostů i za nepříznivých klimatických a stanovištních podmínek. Většina starých pařezin však leží ve sprašovém stupni nebo nízko nad ním, to je vesměs pod 400–350 m n. m. Spraše jsou úrodné, slabě vápnité půdy, které vznikly v dobách ledových vyvátím prachu a jílu z předpolí kontinentálního ledovce, které nebylo kryté vegetací. Tyto půdy mají dostatečné zásoby živin, aby po dlouhou dobu snášely odnos dřeva, a tím i živin. V bukovém či dubovém popelu je obsah uhličitanu draselného 12–20 %. Chudé půdy vyšších pahorkatin tento způsob hospodaření v dlouhodobém měřítku pravděpodobně neunesou (Singh, Masto, Hazra, Esterle, Singh 2020).
Kvalitní dubové porosty je vhodné obnovovat přirozenou obnovou, a to zejména způsobem násečným, skupinovitým (kotlíky) nebo jejich kombinací. Dosud se však přirozená obnova dubů na území České republiky uplatňuje poměrně zřídka. To platí především pro silně zabuřeňující stanoviště, kde je nezbytná příprava půdního povrchu. Na suchých půdách může příprava půdy přispět ke zlepšení vodního režimu povrchových půdních vrstev. Lehké zapracování žaludů do půdy může jednak přispět k omezení škod zvěří jejich sběrem, ale i k pozdějšímu vzcházení semenáčků, a tím ke snížení nebezpečí pozdních mrazů a zvýšení úspěšnosti přirozené obnovy. Dubové porosty ve srovnání s jinými dřevinami potřebují k přirozené obnově výrazně větší prosvětlení mateřského porostu, což však současně vyvolává zvýšenou vitalitu bylinné vegetace. Dub se s touto konkurencí poměrně dobře vyrovná, poněvadž svým kůlovým kořenem dosáhne hlubších vrstev půdy s vyšší vlhkostí. Důležité je při obnově dubových porostů pamatovat na zajištění nezbytné příměsi dalších, a to zejména stinných dřevin, přičemž obnova dubu je vždy prioritní. Může se přitom jednat o příměs buku, habru, lip, jilmů a javorů.
Vedle vysokých pěstebních nároků musíme při vnášení dubu do porostů zkrátka počítat s vysokými finančními nároky spojenými s pořízením sadebního materiálu, samotnou sadbou, náročnou ochranou a péčí o mladé porosty a následnými výchovnými zásahy, které se spíše realizují s nižší intenzitou, avšak v kratších intervalech bez možnosti využití intenzivních technologií či schematických a schematizujících postupů. Důležité je též v doubravách maximálně využívat přirozenou obnovu dubů včetně přimíšených dřevin, a to zejména u dubu zimního a lesostepního ekotypu dubu letního, u nichž je to technologicky relativně nejsnazší. Zároveň je potřebné si uvědomit, že nyní zakládané porosty budou vstupovat do mýtní zralosti nejdříve za 80 let, a budou tedy pravděpodobně vyrůstat za jiných klimatických podmínek.
Je jasné, že to bude vyžadovat změnu přístupu od orgánů státní správy lesů až po konkrétního vlastníka. Zvýšení podílu dubu v našich lesích tak, aby mohl adekvátně plnit roli vysoce produkční a rentabilní dřeviny, si bude vyžadovat dlouhodobé plánování a jasnou strategii. Z vysokých nákladů na zakládání dubových porostů pak pramení nutnost hledat a ověřovat alternativní postupy zakládání a obnovy lesů tak, aby bylo nalezeno jak ekologické, tak i produkční a ekonomické optimum. Závěrem lze konstatovat, že tvorba jakýchkoliv nesmíšených porostů je riskantní a platí to i v případě dubů, protože jsou známy například rozsáhlé holožíry způsobené obalečem dubovým. Takže v každém případě bychom se měli snažit o příměs takových dřevin, jako je javor babyka, jeřáb břek, jeřáb oskeruše, habr, lípy a celá řada dalších.
Klíčové údaje: U tří ze čtyř hlavních dřevin našich lesů (borovice, dub, částečně smrk) pozorujeme – na rozdíl od buku – schopnost růst ve velmi široké škále podmínek. V současné době zastoupení dubů v lesích České republiky činí přibližně 8 %, přičemž jeho původní rozšíření je odhadováno na 20 %. V nížinách a teplých pahorkatinách byly často na sprašových půdách doubravy vykáceny a přeměněny na pole. Udržely se však hlavně na štěrkových pokryvech vyšších říčních teras, které byly nevhodné pro zemědělství.
Dub tak hlavně v historické době ustoupil, ale následkem teplejšího klimatu se vrací. V České republice roste 8 druhů dubů, přičemž větší hospodářský význam má jen dub zimní a dub letní. S předpokládanou změnou klimatu a s posunem lesních vegetačních stupňů lze však předpokládat, že význam dubů bude nadále narůstat a stanou se jednou z našich nejdůležitějších dřevin. Problém produkce biomasy v teplých a suchých podmínkách se dá ukázat na stepních a prérijních travách, u nichž je množství podzemní biomasy (kořenů a kořínků) až 5× větší než nadzemní biomasy. Rostlina musí investovat do kořenového systému, ve kterém skladuje vodu a živiny a který jí pomáhá při účinnějším využívání půdní vlhkosti. Dřeviny rostoucí v suchých podmínkách většinou rostou pomaleji v nadzemní části, protože si musí vybudovat důkladnější podzemní rhizosféru.
tento text je úryvkem z knihy:
Václav Cílek, Martin Polívka a Zdeněk Vacek (eds.)
Český a moravský les
Jeho počátky, současný stav a výhled do budoucnosti
Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
