Pixabay License. Volné pro komerční užití

Starořecká bitva: hoplíti proti hoplítům

Během peloponnéské války byla střetnutí velkých hoplítských armád výrazně méně častá než během válek 4. století, zčásti proto, že Athéňané nikdy nezpochybnili převahu Peloponnésanů na souši. Řekové se obvykle nepouštěli do bitvy, pokud byl nepřítel početně silnější o více než polovinu. Zato ve 4. století se opakovaně střetávali občané dvou pozemních velmocí, Sparťané a Thébané.
Pokud nicméně došlo k tomu, že se dvě nepřátelské skupiny hoplítů přiblížily na dohled, jedna obvykle vyzvala druhou k bitvě tím, že se roztáhla do bitevní formace, a případně i výsměchem; odmítnutí takovéto výzvy ohrožovalo čest, ale vrchní velitel mohl rozhodnout, že vojsko bude čekat několik hodin i dní, aby nepřítele vyčerpalo čekání v plné zbroji nebo aby klesla jeho ostražitost. Překvapivé útoky na nepřítele, který ještě nezaujal bitevní postavení, nebyly nevídané, přestože bylo nejprve nutné provést oběti a začít zpívat paján. K útokům na druhou stranu v době, kdy se formovala k boji, však nedocházelo. Těsně před střetnutím s nepřítelem hoplíti vyrazili válečný pokřik eleleleu.
Ještě v době perských válek se mezi hoplíty mohli během boje pohybovat lehkooděnci, ale v době peloponnéské války byly normou šiky (čili falangy) složené výhradně z hoplítů. Často byly osm řad hluboké, ačkoli Boiótové u Délia roku 424 nasadili šik hluboký pětadvacet řad, a doložené jsou i jiné počty. Přinejmenším v některých případech hloubku šiku neurčovali vrchní velitelé, ale lochágové. Lze pochybovat o tom, že důstojníci v jiných armádách než ve spartské určovali pozici každého jednotlivého bojovníka, ale každý hoplítés musel aspoň přibližně znát své místo v celkovém rozložení falangy. V první a poslední řadě pravděpodobně stávali zkušenější muži.
Při zteči i boji si hoplíti museli udržovat odstup od mužů předchozí řady, aby se neporanili o okované konce jejich kopí, a tak se na boji mohly bezprostředně podílet jen přední dvě řady falangy. Přítomnost zadních řad však asi zvyšovala razanci útoku a jistě dodávala bojovníkům v předních řadách jistotu, resp. jim znemožňovala ústup, o útěku nemluvě.
Podélně na jednoho hoplítu připadalo asi 75 cm, aby se jejich štíty překrývaly: pravou část hoplítova těla zčásti kryl štít jeho souseda vpravo. Proto se falangy při postupu vpřed mírně stáčely tak, že pravý okraj šiku, kde stával vrchní velitel, se střetl s nepřítelem dříve než zbytek formace. Žádoucím výsledkem každopádně byl co nejkompaktnější útvar, který nemohlo zepředu napadnout nic jiného než jiná falanga. Tato formace však byla zranitelná ze stran, zvlášť z pravé, a zezadu, a dosti obtížně měnila směr pochodu. Pro hoplíty bylo také nesmírně náročné útočit i do mírného svahu.
Pokud stáli na jedné straně hoplíti z více městských států, byly asi mezi jejich šiky úzké mezery. Jestliže byli součástí vojska Sparťané, o umístění falang z různých obcí rozhodoval jejich král, jinak závisela na dohodě příslušných velitelů. Nejčestnější byla pozice, která měla největší potenciál rozhodnout bitvu – to byl často vnější okraj pravého křídla, neboť tato pozice hoplítům umožňovala napadnout nepřátele z boku. Pokud však bylo cílem přemoci nepřátele skrze likvidaci jejich elitních vojáků, získávala největší čest právě pozice proti vybraným nepřátelům.
Průběh střetnutí dvou falang nelze rekonstruovat s jistotou. Není jisté už to, zda hoplíti při zteči obvykle běželi. Značně by jim to ztížilo udržení formace, které bylo pro falangu naprosto klíčové. Někteří badatelé věří, že se hoplíti sice rozeběhli, ale ještě před střetnutím s nepřítelem zpomalili, aby se konsolidovali. Sparťané rozhodně pochodovali raději pomaleji než ostatní, aby formaci nenarušili.55 Odborníci se neshodnou ani na tom, v jaké pozici měli hoplíti svá kopí při zteči. Ještě spornější je, co se přesně míní slovem „tlačení“ (óthismos), které se při popisu střetů falang často používá. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že hoplíti ze zadních řad používali své štíty, aby tlačili své spolubojovníky před sebou proti nepřátelům, jiní slovo vykládají metaforicky nebo tlačení omezují na přední řadu hoplítů, přičemž zadní řady podle nich měly na spolubojovníky před sebou čistě psychologický efekt.
Hoplíti se každopádně snažili pomocí svých kopí překonat hradbu nepřátelských štítů a zasáhnout protivníky do obličejů nebo nechráněných končetin. Když se jim kopí zlomila, bojovali jejich okovanými konci a poté meči. Jistě docházelo i na kopání nebo chňapání po nepřítelově štítu. I když už přilby obvykle příliš neomezovaly jejich rozhled a sluch, měli hoplíti jen velmi špatnou představu o tom, co se děje v jejich okolí. Také bylo velmi obtížné dostat zraněné pryč z frontové linie, a vojákům, kteří padli na zem, akutně hrozilo ušlapání. Pevné formace se nepochybně postupně rozvolňovaly, až se nakonec jedna falanga zhroutila a její hoplíti se dali na útěk. V bitvách hoplítů tak hrála rozhodující roli hromadná psychologie. Pro Sparťany bylo obrovskou výhodou jejich skálopevné přesvědčení, že jsou nejlepší hoplíti na světě.
Útěk byl pro prchající vždy nejnebezpečnější částí bitvy, obvykle však netrval dlouho. Vítězní hoplíti bývali na pronásledování moc unavení, bylo tedy spíše úkolem lehkooděnců a jízdy. Sparťané snad poražené protivníky nepronásledovali ze zásady. Zato Thébané Athéňany po bitvě u Délia pronásledovali několik kilometrů.
Jak dlouho střetnutí falang mohlo trvat, můžeme jen odhadovat; jisté je jen tolik, že většinu bitev nerozhodl první útok a že některé přerušila noc. Pravděpodobněji však působí, že střet falang trval spíše desítky minut než hodiny. Výpočty průměrných ztrát po boji dvou falang nezřídka vycházejí jen z kvalifikovaných odhadů, ale zdá se, že vítěz průměrně v bitvě ztratil kolem pěti procent hoplítů a poražený mezi deseti a dvaceti. K těmto ztrátám je však třeba připočítat i zajatce, kteří se už nikdy nevrátili domů, nebo ty, kteří zraněním utrpěným v bitvě podlehli až po několika dnech či týdnech.

tento text je úryvkem z knihy:
Michal Habaj, Pavel Nývlt
Válka o Řecko: Sparťané proti Athéňanům
Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Léčba bolesti bolestí

Záměrné využití bolesti k léčbě bolesti jsme znali přinejmenším od dob, kdy Hippokratés kolem roku 400 př. …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close