Sciencemag.cz
Doporučujeme
Soudci se stejně jako jiní lidé dopouštějí kognitivních zkreslení – ke smůle či štěstí těch, o jejichž osudu se rozhoduje. Následující dva příklady nemají, řekněme, povahu života a smrti, ba ani viny či neviny, i tak ale osud řady lidí ovlivňují dost podstatně.
Soudci, tak jako jiní lidé s rozhodovací pravomocí, bývají mnohdy přetíženi a vyčerpáni. Následující data ukazují, jak izraelští soudci rozhodovali o žádostech o podmínečné propuštění. Jednomu případu věnovali v průměru 6 minut. Skoro 2/3 žádostí je zamítnuto. U každé žádosti a jejího vyřízení je zaznamenán konkrétní čas, mezitím jsou přestávky (na oběd atd.) plus samozřejmě také jiné činnosti. Jak se ukázalo, těsně před jídlem soudci téměř všechny žádosti zamítali. Po každém jídle se podíl schválených žádostí naopak prudce zvyšoval, až na 65 %. Možným vysvětlením je, že po jídle byli lidé smířlivěji naladěni, měli spíše „tendenci odpouštět“ apod., naopak unavení a hladoví byli vzteklí. Nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman dává ale přednost jinému výkladu: unavený nebo hladový člověk se rozhoduje „většinově“, volí obvyklejší/snadnější řešení. Naopak když má více energie, snaží se vidět i opačné stránky věci, možná i jakoby podvědomě vyvažuje své předchozí rozhodování (jako někdy fotbalový rozhodčí – i když samozřejmě vězni nebo obžalovaní nejsou žádný „tým jako celek“; ostatně ani fotbaloví rozhodčí by neměli rozhodovat stylem „ta penalta byla nejistá, ale když už jsem ji pískl, tak teď bych měl zase v tomto nejistém případě…“).
Nicméně ještě kurióznější způsob se týká německého soudnictví. Zkušení němečtí soudci měli rozhodnout o tom, na kolik měsíců pošlou do vězení ženu za krádež v obchodě. Po seznámení s případem viděli hod dvěma kostkami a měli říct, zda by délka trestu měla být delší nebo kratší než výsledek hodu (součet). Kostky ovšem byly upraveny tak, že výsledek byl buď 3, nebo 9. Dáte jí víc, nebo míň? V prvním případě soudci považovali trest za příliš mírný („dám vyšší“), ve druhém za příliš přísný („dám nižší“). Potud správně, nejspíš to nějak odpovídalo příslušnému rozpětí. Jenže v prvním případě byl verdikt v průměru 5 měsíců, ve druhém 8 měsíců. Čemuž D. Kahneman říká „efekt ukotvení“ – nějaké tvrzení nesdílíte, ale berete ho v úvahu, jakoby mu vycházíte trochu vstříc. (Poznámka PH: evidentně třeba častá taktika politického apod. aktivismu: požadovat nějaký naprostý nesmysl úplně mimo, což ale stejně často vyvolá mírný posun příslušným směrem.)
Zdroj: Daniel Kahneman: Myšlení rychlé a pomalé, Jan Melvil publishing 2012
Poznámka PH:
Nemá tím být řečeno, že by soudci byli takto ovlivnitelnější než lidé z jiných profesí. To by mohlo platit pro jiná kognitivní zkreslení, dejme tomu lidé denně pracující se statistikami a konkurujícími si hypotézami by se mohli dokázat lépe vypořádat se situacemi určitého typu.
Chápu-li Kahnemanovu argumentaci správně, pokud by byl krajně výjimečný trest smrti, soudce před obědem, i když třeba ve špatné náladě, popuzený atd., by ho vynesl ne s větší (mechanismus „špatná nálada – větší přísnost“), ale s menší pravděpodobností („nemám nápadu to řešit/se s tím zlobit/brát na sebe příliš velkou odpovědnost“).
