Sciencemag.cz
Doporučujeme
Dáváte vždy přednost tomu, abyste znali pravdu, celou pravdu, i když je třeba nepříjemná nebo bolestivá? Nebo někdy raději pravdu ignorujete, nebo si dokonce někdy vymyslíte lež, která vám vyhovuje víc než skutečnost a která pro vás činí realitu šťastnější? Lidé, kteří jsou schopni účinného sebeklamu – tedy lhaní sami sobě, aniž by si to uvědomovali –, jsou schopni lépe bojovat s depresí, což není nijak překvapivé: život se díky tomu zdá doslova růžovější, než ve skutečnosti je. Co si o tom myslíte vy?
V první kapitole jsme viděli případ Cyphera, postavy z filmu Matrix, který se poté, co mohl opustit virtuální simulaci a zažít skutečný život v reálném světě, nakonec raději vrátil do simulace a požádal, aby o tom hlavně nic nevěděl – nevědomost je sladká, řekl. Myšlenka, že lež může být pohodlnější a může nás učinit šťastnějšími než realita, se ve filmech či seriálech objevuje často, Cypher zdaleka není jediný. V roce 2018 natočil Steven
Spielberg film Ready Player One, který se odehrává ve zdevastovaném futuristickém světě poznamenaném chudobou, v němž se téměř všichni obyvatelé dobrovolně raději připojí k systému virtuální reality, kde je možné žít šťastnější život než v běžné realitě, která je nesnesitelná. Lidé dávají přednost simulovanému životu před nepříjemnou realitou. A takový fiktivní život může přinášet skutečné zážitky a skutečné emoce, jako například v epizodě Alter Ego ze seriálu Star Trek: Voyager (3. série, 14. díl), kde se jedna z postav, Harry Kim, zamiluje do ženy, která je, jak on dobře ví, pouze holografickou simulací. (Když se jeho kolega, vulkánec Tuvok, ptá: „Opravdu miluješ počítačový program?“ pustí se Harry do pokusu o meditaci, aby potlačil své emoce k této počítačové simulaci. Moc mu to nejde.)
Robert Nozick se narodil v roce 1938 v Brooklynu a byl profesorem filozofie na Harvardu. V roce 1974 vydal knihu Anarchie, stát a utopie, která se od té doby stala milníkem politické filozofie a etiky. Nozick v ní představuje svůj „stroj na zážitky“. Jedná se o zcela realistický virtuální simulační stroj, podobný tomu, co jsme již viděli v příkladech jako Matrix, kdy po připojení nerozeznáte rozdíl od reality. Nozick nás žádá, abychom si představili, že tento stroj je tu proto, aby nám poskytoval samé hezké a příjemné zážitky. Nejde o to, jako v Matrixu, simulovat obyčejný svět, ale spíše o simulaci báječné reality, zahrnující všechny tělesné a intelektuální požitky, které si dokážete představit, a navíc upravené podle vašich osobních preferencí. Nozickův stroj na zážitky tak nabízí vše od romantických večeří s filmovými hvězdami až po dobrodružství ve stylu Indiany Jonese, což je určitě o něco více vzrušující než průměrný pondělní večer strávený skládáním ručníků.
Pak je vám nabídnuto, abyste strávili zbytek života napojeni na tento stroj, aniž byste si uvědomovali, že jste v simulaci (v tomto případě je to tedy podobné tomu, co si přál Cypher). Nemá to žádné vedlejší účinky (na rozdíl od toho, co se stalo Tomu Cruisovi ve filmu Vanilkové nebe, kde se jeho sen změnil v noční můru). Váš život bude stejně dlouhý jako ve skutečném světě, ale co se týče samotného množství prožitků a požitků, zažijete jich mnohem více, než byste zažili v normálním životě. Proč se Nozick zajímal o myšlenku takového stroje?
Chtěl otestovat filozofickou teorii, o které se hodně debatuje v etice: utilitarismus. Jak už název možná napovídá, tato teorie říká, že morální dobro či zlo určitého jednání se měří jeho užitečností, tedy jeho důsledky. V podstatě platí, že morálně nejlepší jednání je takové, které přináší nejvíce dobra. Utilitarismus není formou egoismu, protože zde záleží na maximalizaci množství dobra obecně, a to jak pro sebe, tak pro druhé. Tato teorie se pak kombinuje s další teorií (a pak už přestanu vyjmenovávat teorie, slibuji): hédonismem. Utilitarismus nám říká, že bychom měli maximalizovat množství dobrých důsledků našich činů, a hédonismus dodává, že „dobro“ zde znamená „slast“. Jde tedy o maximalizaci množství slastí. Maximum štěstí pro maximum lidí.
A už je nám jasné, proč Nozick vymyslel svůj stroj na zážitky. Kdybychom se mohli všichni trvale připojit k takovému stroji, dosáhli bychom maximálního množství požitků pro každého, a pokud by platil utilitaristický hédonismus, žili bychom pak nejmorálnějším a obecně nejlepším způsobem.
Nozick však tento stroj nenavrhl proto, aby tuto teorii obhajoval. Naopak, svůj experimentální stroj navrhl proto, aby ji odmítl. Zastával totiž myšlenku, že kdybychom měli skutečně na výběr, nerozhodli bychom se na takový stroj napojit pro zbytek života. Na jeden den, jasně. Čas od času, třeba jako zajít do kina, určitě.
Ale rozhodnout se vyměnit skutečný život za virtuální, byť by zahrnoval mnohem více potěšení a příjemných zážitků, to ne. (Svým způsobem to lze přirovnat k myšlence brát heroin, s tím rozdílem, že Nozickův stroj je účinnější, nabízí širší škálu kvalitnějších potěšení a má méně vedlejších účinků než tvrdé drogy.)
Má Nozick pravdu? Cypher by tady tvrdil, že se mýlí (simulace Matrixu mu přinášela více potěšení než skutečný svět a rozhodl se do ní ponořit navždy). Nozick říká, že bychom nechtěli žít v hezké, příjemné simulaci (i kdybychom si to neuvědomovali), protože mít hezké zážitky pro nás není to nejdůležitější. Dokonce říká, že napojit se na takový stroj jednou provždy by byla forma sebevraždy. Podle Nozicka chceme věci dělat, ne je jen
prožívat. To není totéž. Předpokládejme, že v simulaci zažiju milování s nejkrásnější ženou na světě. Opravdu se s ní miluji? Ve skutečnosti ne, protože mé tělo leží někde na lehátku, napojené na stroj, a ani se nehýbe. Obsah mého vědomí je takový, že mám tento zážitek, ale ve skutečnosti nic nedělám. A Nozick nám říká, že to, co se počítá, není prožitek, ale jednání, skutečnost, že něco opravdu dělám. Obecně řečeno, máme v životě projekty a cíle, kterých chceme dosáhnout, a nechceme mít z jejich dosažení jen falešnou zkušenost. Opravdové, nesimulované přátelství, poznání, svoboda, individuální úspěch – to vše by lidem zapojeným do tohoto stroje chybělo. (Zažívat život ve virtuální realitě je tedy podle Nozicka něco jako strávit celý den v pyžamu sledováním seriálů – zdá se to jako skvělý nápad, dokud si neuvědomíte, že je večer a vy jste neudělali nic jiného, než snědli tři pytle brambůrků.)
Robert Nozick dochází tímto k závěru, že utilitaristický hédonismus je nesprávný: nezáleží na množství slasti. A dokazuje to tím, že bychom nechtěli žít napojeni na stroj na štěstí.
A co vy? Lákalo by vás zapojit se?
Tento text je úryvkem z knihy
Jiří Beňovský
Philo Fiction – Historky z podsvětí filozofie
Dokořán 2025
O knize na stránkách vydavatele
