Svět australopitéků

Živého australopitéka nikdo z nás neviděl a žádná srovnatelná analogie v současnosti neexistuje. Pokud si tedy při rekonstrukci jejich života dovolíme použít analogii s žijícími primáty, je na místě opatrnost a rezervovanost. Pohybujeme se na půdě evolucionistických interpolací, kdy víceméně intuitivně hledáme jakési mezistupně mezi chováním zvířecím a lidským. A máme-li tak činit odpovědně, nelze opominout žádné deduktivní svědectví, ať už je vyvozujeme z anatomie nebo z nejstaršího, zatím jen těžko čitelného archeologického záznamu.

Bipední lokomoce, mírný nárůst objemu mozku a zkracování čelistního aparátu jsou jevy, které australopitéky od lidoopů podstatně odlišily svým tvarem, ale mohou mít i důsledky sociální. Velikost mozku kladou Aiellová a Dunbar do přímé souvislosti se zvětšováním dané sociální skupiny a s větším důrazem na komunikaci mezi jejími členy. Nina Jablonská předpokládá právě někdy v tomto období výrazný nárůst počtu potních žláz a úbytek tělesného ochlupení. A právě části tkání, které se snad dochovaly na temeni lebky a na dolní čelisti dvou jedinců druhu sediba, by k tomu mohly přinést konkrétní doklady.

Při demografických úvahách narazíme na potíže s určováním věku nedospělých australopitéků, s nimiž se potýkal už Dart. Máme použít lidský nebo lidoopí model růstu? Poměrně malý mozek mláděte z Dikiky, pokud jej porovnáme s perspektivní velikostí mozku u dospělého, naznačuje prodlouženou dobu růstu a tedy i dětství. Rodičovská péče u australopitéků a zajišťování potravy pro potomky tedy trvaly déle a byly zřejmě náročnější než u lidoopů. Studium zubů naznačuje také to, že australopitékové se průměrně nedožívali více než něco přes 20 let a zdá se, že často umírali násilně. Jako ilustrace se obvykle připomíná mozkovna australopitéka afrického s dvěma otvory, zřejmě způsobenými špičáky kočkovité šelmy. Pokud si predátor vytáhl svou oběť do koruny stromu někde na jihoafrické krasové plošině, snadno pak kosterní pozůstatky skončily ve skalních puklinách dole.

Schopnost komunikace mezi jednotlivci byla na této úrovni nesporně významná jak pro souhru skupiny, tak pro reprodukční možnosti jednotlivce. Bylo už vzpomenuto, že zmenšování objemu ústní dutiny a velikosti chrupu uvolňovalo prostor pro rozmanité pohyby úst a zvýšení vyjadřovacích schopností některých australopitéků. Jejich sluchový aparát se ale svým tvarem stále ještě podobá lidoopům více než lidem, takže předpokládáme také citlivost na zvuky vyšší frekvence než zaznamenáváme my dnes. V rizikovém prostředí jistě vznikala naléhavá potřeba tísňových volání s různou modulací a silou. Konečně je nutné předpokládat i rozvoj doplňujících mimických gest. Systém komunikace teď odpovídal velikosti skupiny australopitéků, byl jistě rytmický a melodický, s informativním i emocionálním obsahem, ale neměl charakter artikulované řeči.

Zajímavým jevem je, že robustní australopitékové často vyhledávali táž prostředí jako nejstarší lidé, takže na řadě lokalit se jejich fosilie objevují společně. Pak je samozřejmě problematické připsat nalezené stopy aktivit, ať už jsou to zbytky fauny nebo artefakty, té či oné formě. Z hlediska archeologie je nicméně hlavním problémem malý rozsah dosud prozkoumaných ploch. Máme-li totiž rekonstruovat chování dávných homininů, potřebujeme dokumentovat větší plochu, vymapovat prostorovou distribuci donesených kamenů a kostí i předmětů se stopami lidských zásahů, vymezit kumulace takových předmětů a poté se pokusit rekonstruovat aktivity, které tyto kumulace vytvářely. To je možné na některých lokalitách v poměrně plochém terénu v Keni. Ale v Afaru, podél Omo či v Olduvajské rokli bývají nálezové vrstvy pohřbeny desítky metrů hluboko v sedimentech a na světlo vycházejí teprve v erozních zářezech roklin podél trvalých či periodických vodních toků. V takových situacích badatelé šplhají po zešikmených svazích roklin, hledají kosti či kameny a teprve v případě úspěchu zahlubují do svahu kontrolní sondy. Na rozkrytí větších ploch v takových hloubkách není ani pomyšlení.

V jihoafrických krasových jeskyních a vertikálních skalních puklinách je situace odlišná, ale neméně problematická. Australopitéky si jistě nelze představovat jako troglodyty, tedy specializované obyvatele jeskyní. Skalní dutiny, ostatně jako přístřeší obvykle nevhodné, byly v prvé řadě domovem predátorů. Současně tvořila jejich propasťovitá ústí jakési přirozené pasti, v nichž se pozůstatky býložravců i homininů (spolu s případnými artefakty) akumulovaly spíše druhotně, splachem nebo posuny zemin z povrchu.

Vzpřímený hominid kořist vlastními silami nedostihne a bude za ní muset vyslat oštěp nebo nalíčit past. Při jejím porcování už nevystačí se zuby či drápy a bude muset použít ostrý předmět. Vodu musí vynést na úroveň úst v nějaké nádobě. A další nároky na artefaktovou výbavu se budou hromadit dál.

Viděli jsme, jak vzpřímení postavy uvolnilo lidskou ruku k neadaptivní přestavbě, tak aby byl tento orgán připraven také jako adaptace pro manipulaci a výrobu nástrojů. Pokud odhlédneme od odchylek v orientaci kloubů a tloušťce kostí, má ruka australopitéka v podstatě „lidské“ proporce.

Už Raymond Dart přiřkl jihoafrickým australopitékům schopnost používat k nejrůznějším úkonům dlouhých kostí, čelistí šelem a jednotlivých zubů zvířat, pokud měly vhodný tvar, a záměrně je upravovat jako nástroje. Tak vymezil svou osteodontokeratickou kulturu. Opíral se jednak o tvar kostí, pokud byl pro nějaký úkon sám o sobě vhodný, jednak o lomy, jimiž měly být kosti upravovány, a jejich fragmentárnost. Podle Darta by také zmenšování špičáků a řezáků australopitéků nasvědčovalo, že funkce přední části chrupu už nahrazovala ruka manipulující s umělými zbraněmi a nástroji. Nevzal v potaz, že kosti byly spíše lámány přirozenými posuny v jeskynních brekciích a činností šelem, především hyen. Vyvolal tak silnou kritiku vedenou z hlediska tafonomie (pozn.: obor paleontologie, zabývá se vznikem fosílií) a etologie šelem a na několik desetiletí se pak přestalo o australopitécích jako výrobcích nástrojů uvažovat vůbec. Teprve nové analýzy ve Swartkransu naznačují, že některé kostěné nástroje mohly být používány k vyhrabávání termitů.

Nejspolehlivějším materiálem pro výrobu nástrojů je kámen, tvrdý, štěpný a po odštípnutí ostrý. Dlouhou dobu se za objevitele kamenných artefaktů považoval až první člověk, ale doklady pro tuto očekávanou a elegantní konstrukci byly nedostatečné. Robustní australopitékové, kteří byli s prvními lidmi současní, se z autorství vylučovali s poukazem na malý objem mozkovny a vegetariánský způsob života. Například olduvajský robustní Zinjanthropus se spíše považoval za kořist a kamenné nástroje nalezené kolem jeho pozůstatků by nevyrobil on sám, ale použil je někdo jiný – k jeho rozporcování. Zřejmě Homo habilis.

Stopy zářezů nějakým nástrojem v kosti snad po sobě zanechal už Australopithecus afarensis. Ale podle současných poznatků se skutečné kamenné nástroje – oldowan– objevily spíše až v závěru vývoje australopitéků, před 2,6–2,5 milionu let na lokalitě Gona v Afaru (obr. X. 38) a v Bouri-Hata v areálu střední Awaš. Teprve mezi 2,4 a 2,3 milionu let následují další nálezy z formace Šungura na dolním toku řeky Omo. Zářezy ostrou hranou nebo impakty po úderu kamenem jsou také v této době patrny na povrchu zvířecích kostí.

Ale vztah mezi artefakty a konkrétními druhy australopitéků jako potenciálních výrobců není vždy prokazatelný. Při svrchu popsaném způsobu výzkumu v Afaru a podél Omo není divu – rozptýlené kosti a artefakty se sbírají na ukloněných profi lech a strmě prořízlých svazích strží, s ne vždy jasnou proveniencí vůči původním geologickým vrstvám a vůči sobě navzájem.

Kamenné nástroje jsou ovšem u australopitéků doloženy i později, mezi 2 a 1,7 milionu let u jihoafrických robustních forem v jeskyních kolem Sterkfonteinu (vrstva 5) a Swartkransu (vrstvy 1–3). Ruka robustního australopitéka ze Swartkrans (SKX 5016) je ostatně svým protistojným palcem, ohebnými konci prstů a jejich napřímeným tvarem srovnatelná s rukou Homo habilis z Olduvajské rokle (OH 7). To je ovšem už v době, kdy výrobní technologie u homininů nebyla ničím překvapujícím.

Setkáváme se tak poprvé s typickým jevem, kdy se nový způsob chování nebo technologická inovace objeví u různých biologických taxonů zhruba paralelně.

Tento text je úryvkem z knihy

Jiří A. Svoboda: Předkové. Evoluce člověka
2. vydání, Academia 2017
O knize na stránkách vydavatele

Čtyřikrát víc hmyzích kousnutí

O tom, jak úzce jsou spojeny říše rostlin a třída hmyzu, se nepíše jen v odborných …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close