Sciencemag.cz
Doporučujeme
Analýza biologických i umělých neuronových sítí údajně ukazuje, proč jsou velké mozky náchylnější k „duševním poruchám“.
Samozřejmě triviální vysvětlení by mohlo znít, že složitější věci se mohou pokazit více způsoby. Nicméně studie uveřejněná v PLoS Biology se snaží o trochu exaktnější/detailnější pohled na věc. Srovnává mozky u celkem příbuzných skupin, mezi primáty a hlodavci. Přitom zde mezi uspořádáním mozku není ani zásadní rozdíl ve smyslu existence nějakých speciálních smyslových orgánů, základní architektura je podobná, mozky primátů jsou ovšem obecně komplikovanější.
Zoltán Toroczkai z University of Notre-Dame (USA), Mária Ercsey-Ravasz z Babes-Bolyai University (Rumunsko) a Henry Kennedy, z University Lyon již dříve ukázali, že u primátů množství spojů v mozku klesá exponenciálně (čím vzdálenější části, tím méně axonů). To platí i pro celé oblasti mozku, tedy jak intenzivně spolu dokáže komunikovat např. zraková a sluchová korová oblast.
Nyní se stejný tým zaměřil na to, jak/zda příslušná (obecně nedokázaná) závislost funguje u makaků, lemurů a myší. Základní statistická charakteristika (exponential distance rule, EDR) zde údajně platí stále. Možná je toto pravidlo platné i pro další skupiny savců nebo ještě obecněji.
Velké mozky mají velké náklady na spojení, což se řeší právě exponenciálním poklesem spojů. Obrovská lidská korová oblast je pak náchylná k poruše/rozpadu komunikace mezi jednotlivými systémy, což se někdy považuje za základ schizofrenie či Alzheimerovy poruchy.
Zdroj: Phys.org
Poznámka: Nakonec je ale otázka, zda se tím vysvětluje něco víc, než se předpokládá na začátku, „složité věci se mohou rozbít více způsoby“. Možná nějak detailněji – některé oblasti jsou od sebe dále, porucha komunikace mezi nimi (a její konkrétní projev) budou tedy častější než jiné poruchy…?
