Sciencemag.cz
Doporučujeme
Lidské názory jako hra s buněčným automatem. Před prezidentskými volbami v USA a v době pandemie – co tak asi matematicky modelovat a dávat do souvislosti, chtějí-li autoři výzkumu vzbudit mediální pozornost?
Nově byl publikován matematický model, který chápe volební preference obdobně jako šíření infekce. Alexandria Volkening (Northwestern University), Daniel F. Linder (Augusta University), Mason A. Porter (University of California, Los Angeles), a Grzegorz A. Rempala (The Ohio State University) vše popisují následujícím způsobem. V jejich modelu existují pro USA pevně rozhodnutí voliči – ti jsou již infikovaní, a šíří „nákazu“ dále. Pak jsou zde nerozhodnutí voliči, ti patří do kategorie vnímavých k infekci.
Infekce zde samozřejmě máme dvě, demokratickou a republikánskou (technicky v USA existují i jiné politické strany, „nerozhodnutí“ mohou být přesvědčenými příznivci jiné strany než těch 2, ale model tohoto typu je obvykle hodnotný právě tím, co zanedbává). Kdo je infikován jednou z infekcí, je imunní vůči druhé.
Podobně jako u koronaviru se i „politická infekce“ šíří jak v jednotlivých státech, tak i mezi nimi, s tím, že mezi sousedícími státy víc (nebo výhradně?). Z infekce se lze vyléčit a vrátit se zpět k nerozhodnutým/vnímavým. Nerozhodností (nezájmem o politiku apod.) naopak infikovaného nakazit nejde, alespoň v tomto modelu ne. Na rozdíl od viru se ovšem infekce zde může šířit i jinak než přímým fyzickým kontaktem. Jednou „vyléčení“ se mohou s určitou pravděpodobností nakazit znovu. Zde samozřejmě by v epidemiologii byla pak nákaza druhou chorobou pravděpodobnější, zda je tomu tak i z hlediska politických preferencí, je otázka. Podobných námitek a připomínek lze zformulovat nepřeberně (třeba: neměla by brát jako nákaza i to „nevolení“, obecně nechuť se účastnit?). O to ale nejde, modely tohoto druhu spoustu věcí vždy očividně neberou v potaz a hodnotí se ne podle „realističnosti“, v konkurenci s jinými modely (nejde přece třeba o fundamentální fyzikální teorie).
Konkrétní počítání změny přesvědčení funguje (alespoň z tiskové zprávy se tak zdá) jako v buněčných automatech. Nerozhodnutí se v dalším kole hry dle okolností mění na ty nebo ony (fialoví na modré nebo červené, v příslušné americké barevné terminologii), jako ve hrách typu Life. Rozhodující roli hraje, s kolika a jak infikovanými je člověk v daném kole v kontaktu (asi něco jako „je-li rozdíl x nebo větší, pak je nerozhodnutý s určitou pravděpodobností infikován“).
Autoři tvrdí, že jejich popis situace má mít výhodu právě v jednoduchosti. Samozřejmě záleží na konkrétním nastavení parametrů a pak empiricky na tom, zda z modelu dostaneme výsledky, které budou odpovídat realitě (zde: výsledku voleb). Nicméně (poznámka PH) jednoduché modely často dokáží složité jevy popisovat kupodivu poměrně přesně, viz známý příklad, kdy se ekonomická krize modelovala pomocí krajně zjednodušeného přístupu k lesním požárům (čím déle oddalujete, tím horší pak požár či ekonomická krize bude – zrovna tento model si zažil svou slávu před cca 12 lety. Viz také: Lesní požáry modelované jako hra se sirkami).
Snaha zahrnout do modelu co nejvíc faktorů často jeho schopnost předpovídat další vývoj jevu naopak snižuje.
Co se týče předběžného testování modelu a nastavování parametrů, použita byla data z předcházejících prezidentských voleb v USA, voleb senátorů, guvernérů jednotlivých států apod.
Alexandria Volkening et al, Forecasting Elections Using Compartmental Models of Infection, SIAM Review (2020). DOI: 10.1137/19M1306658
Zdroj: Society for Industrial and Applied Mathematics / Phys.org a další
Poznámka PH: Zajímavé mi na tom přijde, že, bez ohledu na inspiraci modelu aktuální situací, přístup k „politickým názorům“ jako „infekcím“ dokonale odpovídá memetice. Zde základní jednotku popisu představují memy, o jejichž úspěšnosti podobně jako u genů rozhoduje právě a pouze jejich schopnost se šířit. Memem může být cokoliv, politický názor, náboženské přesvědčení, melodie, způsob stolování, ale třeba i vzoreček pro výpočet kvadratické rovnice nebo postup, jak si zavázat tkaničku. (Přirovnání memů k virům by nemělo svádět k představě, že musejí být hostiteli nutně škodlivé, viz příklady výše – ale ani klasické viry nemusí hostiteli nutně škodit. Šíří se prostě různými strategiemi.)
Samotný koncept memů není ovšem výše vůbec zmíněn. Jak se zdá, memetika („mem memetiky“ :-)) už také spíše vyklidila pole a nějak vyšla z módy. Přitom používané termíny byly fascinující a košaté, různé memetické komplexy, lákače (udičky), náhodně se přidávající (zcela) parazitické memy, imunomemy…
