Australopithecus afarensis, autor Matheusvieeira, zdroj: Wikipedia, licence obrázku public domain

Vynález zbraní v lidské evoluci

Proč lidé přišli o své nebezpečné špičáky a své husté tělesné ochlupení, z nichž bylo obojí extrémně užitečné k boji a zastrašování, a proč se sexuální dimorfismus projevující se rozličnou velikostí tělesné konstituce během několika posledních milionů let zmenšil?

Dunbar (1996) poukazuje na to, že u primátů je nápadný dimorfismus, jako je ten, jejž lze pozorovat například u australopiteka, v protikladu k uzavírání trvalých svazků spojován s harémovým uspořádáním nebo s otevřeným promiskuitním soutěžením o sexuální partnerky. Dlouhodobá metamorfóza podle Dunbara svědčí o přechodu od výrazně polygamních systémů párování k systémům s menší mírou polygamie. Tato hypotéza má původ u Darwina, podle něhož je pohlavní výběr nesmírně mocným faktorem přirozeného výběru. Ve knize O původu člověka uvádí, že muži jsou větší a silnější než ženy, protože muži musí o přízeň žen bojovat. Měl pravdu, protože, jak už bylo řečeno, jedním z projevů dominantního chování, jehož se muži nejsou ochotní vzdát, je násilí doprovázející jejich vzájemné zápolení o přízeň potenciálních partnerek. v knize O původu druhů Darwin vyjadřuje domněnku, že se čelisti, žvýkací svaly a zuby zmenšily poté, co lidé vynalezli zbraně; lidé k vzájemnému zápolení nebo zabíjení zvířat již nadále nepotřebovali mocné instrumenty, jimiž je obdařila příroda, což je hypotéza, kterou zastává také Washburn (1960). Darwin se zabývá rovněž otázkou překotného úbytku tělesného ochlupení, k němuž došlo na všech částech těla s výjimkou hlavy a míst, kde se údy setkávají s tělem. nespojuje si ztrátu tělesného ochlupení s absencí útočného předvádění, jak to činím já. Jako jednu z možných příčin uvádí klimatické změny, ale celkově upřednostňuje hypotézu, podle níž za úbytek tělesného ochlupení může pohlavní výběr (viz též Pilbeam 1972): ženy inklinující k estetickému hledisku si prý volily za partnery muže s menším množstvím tělesného ochlupení. Na tomto výkladu očividně něco je.
Wheeler (1985) se na to dívá poněkud jinak. nebere v potaz možná až příliš povšechný faktor změny klimatu, protože afričtí lidoopi a mnoho čtyřnohých savců, kteří se přizpůsobili tropickým podmínkám, si své tělesné ochlupení zachovali. Namísto toho přichází s hypotézou, že za masivní úbytek tělesného ochlupení mohla chůze po dvou nohou. Protože lidské tělo do značné míry chrání před slunečním svitem vzpřímená chůze, ztráta tělesného ochlupení přispěla k snadnějšímu chlazení těla, přičemž jeho zachování na hlavě umožnilo její ochranu před sluncem. Rovněž na tomto environmentálním výkladu nepochybně něco je.
Neměli bychom ztrácet ze zřetele, že tyto výklady se nemusí navzájem vylučovat: přirozený výběr může působit na několika rovinách. v úvahu může přicházet i politicky fundovaná hypotéza. objev smrtících loveckých zbraní je s to objasnit víc než jen redukci pohlavního dimorfismu a zmenšení chrupu.
Z evoluční perspektivy našeho společného prapředka šel rozvoj okázalých rituálů útočného předvádění ruku v ruce s vývojem dlouhé srsti, kterou bylo možné naježit, jíž byla trojice velkých afrických lidoopů porostlá prakticky od hlavy k patě a s jejímiž pozůstatky se setkáváme také u lidí. Jak dokládá Eibl-Eibesfeldt (1971), útočné předvádění provázené zježením srsti bylo nesmírně užitečné z hlediska reprodukčního úspěchu daného jedince, protože mu to umožňovalo dávat najevo (a nadsazovat) svou sílu, aniž by musel podstoupit boj zblízka. Tímto způsobem mohl efektivně šplhat po žebříku sociální hierarchie, a zároveň se tak vyhnout potyčkám, které by mohly ohrozit jeho reprodukční úspěch. v tomto ohledu se lidé od afrických lidoopů značně vzdálili. Když odhlédneme od některých evolučních reliktů, nedisponujeme vrozenou schopností útočného předvádění ani schopností naježit tělesné ochlupení, která byla průvodním jevem takových projevů.
Když byly vynalezeny smrtící zbraně, mohlo to mít hluboké dopady nejen na praxi útočného předvádění, ale také na množství tělesného ochlupení. Zbraně umožnily jak zabíjení na dálku, tak mnohem efektivnější způsoby vyhrožování; když se daný jedinec výhružně oháněl nějakou vrhací zbraní, mohlo být příslušné gesto chápáno jako potenciálně smrtelný útok, jenž pro jeho původce obnášel jen relativně malé bezprostřední riziko. Tyto nové mocné extrasomatické prostředky boje a zastrašování snížily tlak na přirozený výběr, jenž po miliony let udržoval opičí tesáky, vrozené rituály útočného předvádění a dlouhou hustou zježenou srst.
K docenění bezprostředního účinku zbraní stačí jen porovnat zabíjení, k nimž dochází mezi šimpanzi, s případy násilných úmrtí, která se odehrávají v lidských tlupách. Za pomoci zbraně může lovec zneškodnit jiného lovce relativně pohotově, i když jejich zbraně nemusí být dvakrát efektivní (Lee 1979). Ve srovnání s tím může šimpanzi zabití jiného šimpanze nějaký čas zabrat, přičemž výsledek končící smrtí jednoho ze soupeřů se v boji jednoho na jednoho vyskytuje jen vzácně. K usmrcení cizího vetřelce dopadeného během hlídky potřebuje skupina šimpanzích samců deset až dvacet minut zběsilého kolektivního útoku (Goodallová 1986).
(pokračování: Zbraně, hierarchie a rovnostářství)

Tento text je úryvkem z knihy:
BOEHM CHRISTOPHER: Hierarchie v pralesích
Academia 2020
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Měření kvality: pohyb, směna a peníze

Buridan využil impetus k diskusi, zda Bůh potřebuje nějakou pomoc, aby uvedl do pohybu nebeská …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close