Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vedle těžby uhlí vznikaly výsypky (haldy, odvaly) ve větším rozsahu také během těžby uranu. Založení nové výsypky má za následek úbytek, popř. znehodnocení zemědělského půdního fondu. Na druhou stranu můžeme vytvořením antropogenního georeliéfu v intenzivně využívané krajině nabídnout nové příležitosti pro život řadě organismů. Pokud nejsou výsypky zcela zarostlé lesem, poskytují díky pestré mozaice různých typů stanovišť cenná útočiště pro různé druhy rostlin i živočichů. Stávají se výrazným terénním útvarem a podílejí se tak na formování reliéfu a typického krajinného rázu. V neposlední řadě jsou také jedinečným prostředím, poskytujícím možnosti pro studium vývoje vegetace, vlivu prostředí na vegetaci, šíření druhů živočichů a rostlin apod.
Po skončení navážení hlušiny může být výsypka ponechána spontánnímu vývoji, tj. přirozené sukcesi, anebo dochází k sukcesi řízené, tedy k procesu lidmi nějak usměrňovanému, k rekultivaci. Rekultivace výsypek probíhají obvykle s určitým časovým odstupem potřebným k sesednutí materiálu. Technickými rekultivacemi rozumíme soubor opatření technického charakteru, které předcházejí biologické fázi a jejichž cílem je vytvoření podmínek pro další formu a efektivitu rekultivace. Zahrnují například úpravy sklonu svahů výsypky, úpravy povrchu, navážky potenciálně úrodných hornin a zemin, technické stabilizace svahů proti erozi, popř. meliorační opatření. Biologické rekultivace, které na ně pak navazují, bývají rozlišovány na zemědělské (osetí zeminy travní směsí) a lesnické (výsadby stromů).
Výsypky hlušiny po těžbě uranových rud (neboli odvaly či haldy) na Příbramsku vznikaly v druhé polovině 20. století, takže jsou součástí krajiny již mnoho desítek let a pro řadu lidí platí, že zcela bez nich si lze okolí Příbrami jen obtížně představit.
K zakládání výsypek docházelo obvykle na zemědělské půdě. Po skončení navážení hlušiny na nich probíhaly technické a biologické rekultivace, některé výsypky zůstaly bez rekultivačních zásahů. Technické rekultivace sestávaly především z rozhrnování materiálu výsypky do stran, čímž došlo ke snížení koruny výsypky a ke změně sklonu svahů. Plošina výsypky byla obvykle srovnána přibližně do roviny a na její povrch byla navezena zemina. Pro zlepšení půdních podmínek byly na plošinu některých výsypek naváženy stabilizované kaly z čistírny odpadních vod (odval šachty č. 9 Háje) anebo sem bylo dovezeno provápněné rybniční bahno (odval jam č. 2 Vojna, č. 20 Skalka). Dovezený materiál byl rozhrnut po plošině a zčásti také shrnován na svah odvalu. Biologické rekultivace výsypek zahrnovaly výsadby sazenic dřevin, obvykle chráněné proti okusu zvěří nátěrem (lesnické rekultivace). V menší míře byly výsypky pouze osety druhově blíže nespecifikovanou travní směsí (zemědělské rekultivace). Z důvodu nepříznivých podmínek bylo při rekultivačních pracích nutno počítat s vysokým úhynem sazenic a s jejich následným doplňováním.
O druhové skladbě dřevin používaných při zalesňování výsypek jsou v archivních záznamech různé údaje. Mnohdy jsou uvedeny pouze počty sazenic dřevin bez bližší rodové specifikace, nelze tedy dohledat, jaké druhy byly vlastně v místě k zalesňování použity. Jindy naopak sazenice blíže specifikovány jsou, přinejmenším jejich rodové určení. Při rekultivacích byly nejčastěji vysazovány dub (Quercus sp.), lípa (Tilia sp.), smrk (Picea sp.), bříza (Betula sp.), borovice (Pinus sp.), olše (Alnus sp.) a topol (Populus sp.). Olše byla hojně používána pro schopnost svých symbiontů vázat vzdušný dusík a pro obohacování půdy snadno rozložitelným opadem listí. Vysazována byla nejen olše lepkavá (Alnus glutinosa), ale i olše šedá (Alnus incana) a olše zelená (Alnus alnobetula). Dalšími vysazovanými druhy byly dle záznamů borovice lesní (Pinus sylvestris), smrk ztepilý (Picea abies), habr obecný (Carpinus betulus), bříza bělokorá (Betula pendula), lípa srdčitá (Tilia cordata), dub zimní (Quercus petraea) či dub červený (Quercus rubra). Jako doplněk k výsadbám byl také místy aplikován výsev semene břízy. Lze tedy shrnout, že k rekultivacím výsypek byly použity druhy v naší flóře domácí, ale i druhy svým rozšířením na Příbramsku nepůvodní (olše zelená, Alnus alnobetula), někdy dokonce druhy invazní (dub červený, Quercus rubra).
Kromě výsypek z těžebních jam byly rekultivovány také odvaly průzkumných jam, tzv. šurfů. Většinou šlo opět o technické rekultivace doprovázené rekultivacemi biologickými – terénní úpravy plus lesnická rekultivace, popř. rozvoz odvalu plus zemědělská rekultivace (navezení humusu/kompostu a návrat pozemku k zemědělskému využívání).
Přírodní poměry oblasti
Příbramský okres se z hlediska klimatického členění České republiky nachází v mírně teplé oblasti. Průměrné roční teploty se pohybují v intervalu 7–8 °C, průměrné roční úhrny srážek mezi 600–700 mm. Fytogeograficky je sledované území (tedy území, kde se nacházejí výsypky po těžbě uranu) řazeno do obvodu Českomoravské mezofytikum s okresem 35. Podbrdsko, a to do podokresů 35c. Příbramské Podbrdsko (většina území) a 35d. Březnické Podbrdsko (jižní okraj území). Severovýchodní část území zasahuje do okresu 41. Střední Povltaví.
Rekonstruovanou přirozenou vegetací – tedy takovou, jaká by se v území nacházela, kdyby nebylo nikdy ovlivněno činností člověka – jsou na většině území acidofilní bučiny, případně acidofilní jedliny. V relativně teplejší severovýchodní části území jsou souvisle mapovány acidofilní doubravy. Vegetační mozaiku dotvářejí pruhy potočních luhů a olšin podél vodních toků a v zamokřených depresích. Podobnou náplň má i mapa potenciální přirozené vegetace, tedy takové vegetace, která by se vytvořila v současném klimatu na dnešních stanovištích, kdyby zcela ustala činnost člověka.
Sukcese – vývoj vegetace na uranových výsypkách
Proces vývoje rostlinných společenstev na určitém místě a v určitém časovém úseku označujeme pojmem sukcese. Jde o následnost, posloupnost, o kontinuální proces kolonizace a zániku populací jednotlivých druhů na určitém místě. Sukcese probíhá různou rychlostí a různými směry (k vývoji různých typů společenstev). Pojmem primární sukcese označujeme vývoj společenstev na úplně novém stanovišti, na takovém místě, kde zatím nic neroste, není zde žádná zásoba diaspor (rozmnožovacích částic) – například v čerstvě odtěženém lomu anebo na lávě po sopečném výbuchu. O sekundární sukcesi pak hovoříme v případech vývoje vegetace tam, kde již něco roste anebo jsou v půdě přítomny diaspory – vývoj vegetace na opuštěném poli či obnovení vegetace po lesním požáru. Při sukcesi na určitém místě pak záleží, jaké rostlinné druhy se v okolí nacházejí (v angličtině se používá termín „species pool“), to znamená, co přesně se může na místo dostat. Dále je pro rostliny důležitá dostupnost energie a živin.
V průběhu sukcese se mění složení převládajících životních forem rostlin, zastoupení různých životních strategií a často i druhová bohatost. Raně sukcesní druhy musejí mít schopnost se na místo dostat. Obvykle jde o rostliny produkující velké množství malých semen, která se mohou snadno šířit – větrem, ale i pomocí zvířat či na kolech automobilů. Takovéto druhy označujeme jako r-stratégy nebo pionýrské druhy. Naopak pozdně sukcesní druhy se na stanovišti musejí udržet; potřebují tedy být konkurenceschopné (např. rychleji rostou, produkují méně větších semen, umí fotosyntetizovat i při nižší hladině světla). Takovéto rostliny označujeme jako K-stratégy. Populace rostlin osidlujících extrémní prostředí se označují jako tzv. S-stratégové, tedy rostliny snášející stresové podmínky. Musí odolávat velké toxicitě půdy, suchu nebo sešlapu aj.
Haldy hlušiny navršené po těžbě rud představují surový substrát, tedy místo pro primární sukcesi. V podmínkách mírného pásu směřuje primární sukcese na většině těžbou narušených stanovišť od ruderálních (rumištních) a segetálních (plevelných) společenstev přes trávníky po křovinnou a lesní vegetaci. Obvykle tento stav nastává u různých těžbou narušených ploch zhruba po 15–25 letech od ukončení těžby. Uranové výsypky v okolí Příbrami však na první pohled zaujmou svým napůl holým vzhledem. Lesem rozhodně přirozeně zarostlé nejsou, ač se na ně materiál již několik desítek let nenaváží. Ano, jsou tu i výjimky, některé výsypky byly zcela zalesněny, ale záměrně, nejde tu o přirozený vývoj vegetace. Proč tedy haldy vypadají, jak vypadají?
Podmínky pro uchycení rostlin na výsypkách jsou nepříznivé, leckdy až extrémní, a to především díky vlivům různých abiotických faktorů. Výsypky mají prudký sklon svahů, takže je zde velký podíl eroze, a tudíž i odnosu důležitých živin. Teplota povrchu substrátu dosahuje v letních měsících vysokých hodnot, s čímž souvisí i nedostatek vody pro rostliny. Limitujícím faktorem bývá i nízká úživnost substrátu (zejména minimální obsah dusíku a fosforu), také jeho fyzikální vlastnosti (hrubozrnnost). Hlušina obsahuje těžké kovy, případně radioaktivní prvky, takže toxicita stanoviště rozhodně není zanedbatelná. Půdní vrstva zpočátku nebyla žádná a teprve postupně se vytváří činností půdotvorných organismů rozkládajících naakumulovaný opad. Všechny tyto faktory zpomalují vývoj vegetace, a proto lze říci, že průběh sukcese na uranových odvalech v okolí Příbrami je zpožděn oproti jiným těžbou narušeným územím minimálně o 20 let.
Tento text je úryvkem z knihy:
Josef Velfl, Václav Cílek a kolektiv: Uranová Příbram
Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
