Klínopis. Pixabay License. Volné pro komerční užití

Zánik babylonské kultury

Na rozdíl od Egypta se babylonská písemná kultura, kterou mnozí lidé v minulosti přijali, nedokázala do helénistického světa začlenit.

Helénističtí vládcové se proslavili svými velikými knihovnami, z nichž nejznámější je alexandrijská knihovna v ptolemaiovském Egyptě, jež vynikla jako hlavní depozitář řecké literatury a učenosti. Seleukovci rovněž zřídili v pozdním třetím století knihovnu v Antiochii na Orontu, ale z Babylonie nejsou žádné podobné nadace známy. Tradice shromažďování učených a literárních spisů sahá na Předním východě do vzdálené minulosti. Nejnadšenějším sponzorem takových počinů byl asyrský král Aššurbanipal (vládl 668–627). Jak ukazuje malá skupina dopisů poučujících učence, jak mají rukopisy sbírat, jeho knihovna v Ninive usilovala o shromáždění všech dokladů babylonské písemné kultury. Je pozoruhodné, že se tyto dopisy dochovaly pouze v rukopisech pocházejících ze seleukovského období. Rukopisy musely být napsány proto, aby sdělovaly nějaké poselství.

Nedávná domněnka, že se jedná o apokryfy nebo přinejmenším o přepracování pořízená až po roce 300 před naším letopočtem, je velmi zajímavá. Podle této teorie Babyloňané chtěli svým řeckým vládcům připomenout, jak cenné byly jejich spisy a jak je velcí králové v minulosti sbírali. Je-li to pravda, záměrem musela být pobídka řeckých vládců k zaopatřování a rozšiřování sbírek tradičního babylonského písemnictví, jako byla například sbírka v chrámu Esagil v Babylonu, spíše než k zařazování těchto spisů do řeckých knihoven. Není žádný důvod předpokládat, že Řekové měli proti existenci babylonských knihoven nějaké námitky – babylonská chrámová knihovna jejich vládu přežila – ale nemáme ani žádný doklad pro to, že by je podporovali. Poselství oněch dopisů muselo vyznít naprázdno.
Institucionální podpora učenců byla jednou z určujících charakteristik babylonské kultury a naznačovala postoje velmi se lišící od přístupu klasického Řecka, kde se intelektuálové museli postarat sami o sebe a hledat platící studenty. To se však v helénistickém období změnilo, neboť dvory převzaly nad literaturou a učeností záštitu. Opět vyniká egyptská Alexandrie: v jejím „chrámu Múz“, Múseionu, badatelé a spisovatelé pracovali v pohodlí, jsouce zaopatřeni štědrými platy poskytovanými králem, a někteří tvrdí, že tato iniciativa byla inspirována babylonskou tradicí.

Zda se skutečně babylonský postoj vůči badatelské podpoře ujal i jinde v helénistickém světě, je těžké zjistit. Helénismus byl stejně tak kosmopolitní, jako byla babylonská kultura o tisíc let dříve, ne-li kosmopolitnější, takže je možné, že praxe se šířila široko daleko přes politické hranice.
Ale hypotetický vliv tu zůstává. Helénistický svět poskytl babylonským intelektuálům příležitost putovat do ciziny. Béróssos se údajně přestěhoval na řecký ostrov Kós, aby tam založil astronomickou a astrologickou školu (i když moderní badatelé se přou, je-li to pravda). Diogenés z Babylonu, jenž pocházel ve skutečnosti ze Seleukeie na Tigridu, se stal v polovině druhého století hlavou stoické školy v Athénách. Byl zvláště vychvalován pro svoje gramatické dílo, předmět v řeckém světě v plenkách, ale dávno již etablovaný v Babylonii; podrobnosti jsou však příliš neurčité, aby bylo možno identifikovat mezi oběma tradicemi spojení. Museli nicméně existovat i jiní Babyloňané, kteří těžili z nového internacionalismu intelektuální aktivity v helénistickém období.

I když seleukovští vládcové naslouchali prosbám, aby oceňovali a podporovali babylonskou učenost, ta nicméně postupně zmírala. Knihovny uruckých učenců se uzavřely na počátku třetího století a v Babylonu v polovině prvního století před naším letopočtem se klínopisné doklady staly velmi řídkými, i když v obou městech písmo přežívalo až do prvního století našeho letopočtu. Vymizení učenosti souviselo s celkovým odmítnutím klínopisu pro všechny druhy spisů, což se projevilo nejprve v právních a administrativních textech ze začátku třetího století. O těchto událostech se vedly opakované diskuse s mnohými dohady o příčinách úpadku. Řečtí a po roce 125 před naším letopočtem i parthští vládcové neměli námitky proti babylonským tradicím, i když jejich podpora byla nanejvýše vlažná. Kulty a chrámy přetrvaly až do sásánovského období. Rámec působnosti klínového písma se však zužoval a v posledním století své existence se omezil pouze na astronomii. Zároveň učenci rozšiřovali používání alfabety, dokonce i pro spisy o astronomii, a nakonec se klínopis stal nadbytečným.

Vzájemné kulturní působení mezi Řeky a Babyloňany proto příliš plodné nebylo. Nepozorujeme proces hybridizace v literárním výraze, i když ve výtvarném umění se projevují doklady o slučování tradicí. Řekové, jak ukazuje případ ptolemaiovského Egypta, všude nevzdorovali východním literárním vlivům. I když tam existuje mnoho příkladů uchování odlišných literárních tradicí – alexandrijská knihovna uchovávala nejlepší sbírku klasických řeckých textů a ptolemaiovské chrámové hymny mohly být skládány v nejtradičnějším egyptském způsobu – našlo se tam také mnoho dokladů hybridizace. Za snad nejvýmluvnější a zcela jistě nejznámější příklad lze označit Rosettskou desku, klíč k novodobému rozluštění egyptských hieroglyfů. Její nápis oslavující povýšení krále Ptolemaia V. na „zjeveného boha“ (Epifanés) v roce 196 před naším letopočtem je psán ve třech jazycích a písmech: starobylé střední egyptštině, pozdní egyptské démotštině a řečtině.
Takové vícejazyčné nápisy zahrnující řečtinu jsou v Egyptě řídké, ale v tehdejší Babylonii se nevyskytovaly vůbec. V démotštině, literárním a učeném egyptském dialektu té doby, se projevovala veliká tvořivost, vykazující řecké vlivy ve výběru témat a myšlenek. A naopak řecky píšící autoři začínali skládat hymny na počest egyptských božstev, zejména Ísidy. Nejzásadnější řecký vliv na egyptskou písemnou kulturu měl vývoj abecedního písma pro zápis egyptského dialektu koptštiny, která si vypůjčila řecká písmena a připojila k nim sadu dalších odvozených z démotštiny, aby zaznamenávala její jedinečné fonémy.
Řecká přítomnost v Egyptě byla mnohem delší než v Babylonii; ptolemaiovská dynastie přežila tři sta let a byla nahrazena Římany, kteří byli prosyceni řeckou kulturou, zatímco Seleukovci přišli o Babylonii ve prospěch íránských Parthů jen po sto devadesáti letech (331–141 před naším letopočtem) a mnoho hybridních rysů, vyskytujících se v Egyptě, jak jsem již zmínil, bylo patrných až po několika staletích. Ale i tak je rozdíl mezi Egyptem a Babylonií velmi silný. Dokonce před
Alexandrovým dobytím země Egypt, jenž byl po celé období svých dějin obrácen do sebe, měl nakonec obrovský kulturní vliv na celé Středomoří a Řekové mu připisovali mnohé výdobytky, o nichž dnes víme, že je jejich původ třeba hledat na Předním východě. Aristotelés například prohlašoval, že Egypťané vynalezli matematiku, což je udivující tvrzení, pokud srovnáme jejich omezený příspěvek této vědě s tím, co dokázali Babyloňané.

Na rozdíl od Egypta se babylonská písemná kultura, kterou mnozí lidé v minulosti přijali, nedokázala do helénistického světa začlenit. Jestliže použijeme Vlassopoulosův výraz nedávno použitý ve studii o řeckých stycích s okolními kulturami, Egypt se aktivně zúčastňoval helénistické globalizace, zatímco Babylonie nanejvýše „glokalizovala“ některé její příznačné rysy.
To neznamená, že žádné babylonské prvky nepřežily nebo neovlivnily řeckou a klasickou kulturu jako celek. Všichni badatelé souhlasí s tím, že existuje mnoho příkladů, přestože se rozcházejí v tom, co do podobného seznamu zahrnout. Ale babylonská učenost přišla o svoje tvůrčí schopnosti; a ať byl její odkaz jakkoli podstatný, zmizela jako dominantní způsob zkoumání světa.

Tento text je úryvkem z knihy
Marc Van De Mieroop: Předřecká filozofie. Hledání pravdy ve starověké Babylonii
Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

Anotace knihy: Kniha Marca Van De Mieroopa představuje zasvěcenou a inovativní studii zabývající se dějinami myšlení a poznávání skutečností okolního světa, gnozeologií obyvatel starověké Mezopotámie, jež byla zásadním způsobem ovlivněna systémem a vlastnostmi klínového písma. To zde bylo používáno od konce 4. až do konce 1. tisíciletí př. n. l. Autor tyto gnozeologické procesy analyzuje na základě tří skupin zdánlivě nesouvisejících, ale přesto svou metodou tvorby úzce provázaných textových dokladů: lexikálních seznamů, věštebných textů (takzvaných omin) a právních zákoníků, které pocházejí z období 2. až 1. tisíciletí př. n. l. Dospívá k závěru, že babylonská kultura, která v předhelénistickém období zásadním způsobem ovlivnila celý tehdejší svět starověkého Předního východu, měla svůj vlastní pozoruhodný způsob myšlení. Zanikl však poté, co Řekové tuto oblast kulturně i politicky ovládli a klínové písmo se přestalo používat.

Starořecká bitva: hoplíti proti hoplítům

Během peloponnéské války byla střetnutí velkých hoplítských armád výrazně méně častá než během válek 4. …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close