Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak velké pozdržení si můžeme dovolit, když chceme do koncového termínu projektu zastat stejně velký objem výpočtů, jako kdybychom začali právě teď? Technologie přece zrychluje…
V dnešním světě, kdy se tak zdůrazňuje efektivita všeho druhu, převládá obecný názor, že zdržení je vždycky něco špatného. O podnikatelích panuje představa, že jsou to draví lidé s ostrými lokty, kteří vždy jednají tak rychle, jak jen je to možné. Žádné odkládání rozhodnutí až na další poradu. Strategie „počkáme a uvidíme, jak se věci vyvrbí“ nemá šanci. Vždy jde o akceschopnost: žádné výbory za účelem hlubšího prozkoumání situace a zohlednění všech okolností se nepěstují.
Vůbec však není tak jasné, že otálení a odkládání rozhodnutí ze dne na den je vždy nežádoucí. Předpokládejme, že se ve vašem podnikání platí za odvedenou práci a že využíváte technologii, která postupem času stále zlevňuje. Možná by se v takovém případě vyplatilo nikam nepospíchat a pozdržet začátek co nejdéle, protože celkové náklady budou v budoucnu nižší.
Ve skutečnosti má právě takovou charakteristiku nejdůležitější průmyslové odvětví na světě. Vývoj v oblasti počítačového zpracování dat kráčí kupředu neúprosným a předpověditelným tempem, které jako první rozpoznal a kvantifikoval Gordon Moore, zakladatel společnosti Intel. Jeho pohled byl zformulován jako takzvaný Mooreův zákon, který říká, že výpočetní síla, kterou si lze koupit za určitou cenu, se zdvojnásobuje zhruba každých osmnáct měsíců. To znamená, že výpočetní výkon S(t) = S(0) × 2 na (t/18), přičemž čas t se udává v měsících od stanoveného počátečního okamžiku t = 0.
Podívejme se, co se stane, když svůj velký výpočetní projekt nespustíme zbrkle hned dnes, ale pozdržíme jej o D měsíců, během nichž se výkon S zvýší z S(0) na S(0) × 2 na (D/18). Ptáme se tedy, jak velké pozdržení D si můžeme dovolit, když chceme do koncového termínu projektu zastat stejně velký objem výpočtů, jako kdybychom začali právě teď. Odpověď nám dá jednoduchá rovnice, kde na jedné straně je čas potřebný při okamžitém začátku (označme jej A) a na druhé čas potřebný při pozdržení projektu o D měsíců:
A = D + (A × D × 2 na (–D/18)).
Tak se dozvíme nejzazší moment, dokdy můžeme otálet a lelkovat, a přitom stále ještě úkol stihnout v termínu. Samozřejmě že touto metodou nelze za stejnou dobu vyřešit všechny úkoly, u kterých budeme odkládat začátek; to bychom se nemuseli pouštět do ničeho. Cenově úsporněji lze při odloženém začátku zpracovat pouze takové výpočetní úlohy, které momentálně trvají déle než 18/ln(2) = 18/0,69 = 26,1 měsíců. Každý projekt, jehož dokončení si za současných podmínek vyžádá méně než dvacet šest měsíců, je lepší spustit okamžitě: žádné budoucí vylepšení technologií jej neumožní dokončit dříve.
U rozsáhlejších projektů je výhodnější posečkat – naše produktivita, definovaná jako podíl objemu zpracovaných dat a potřebného času, je mnohem lepší při odloženém začátku.
Tento text je úryvkem z knihy:
John D. Barrow: Sto důležitých věcí o umění a matematice, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte)
Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
