Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kdybyste chtěli napsat vlastní obrácenou báseň, máte k dispozici spoustu šablon. Dělá se to tak, že vyjdete z prohlášení typu „Je faktem, že“ nebo „Není pravda, že“ proložených různými tvrzeními, třeba takhle:
Matematika jsou jenom čísla
Není pravda že
Matematika je krásná.
A teď si to přečtěte odzadu.
Z geometrického hlediska se v obrácené básni vkládá zrcadlící verš, takže promítáme báseň samu na sebe a vytváříme tak básnický palindrom. Explicitnější využití geometrie najdeme ve (velmi krátké) povídce „Rámcový příběh“ amerického spisovatele Johna Bartha, která se objevila v jeho souboru Lost in the Funhouse z roku 1968. Rámcový příběh je příběh uvnitř příběhu, jako se v Hamletovi objevuje hra ve hře. Barthova povídka sestává z jediného listu, na obou stranách je jen několik slov. Spolu s nimi je tam pokyn „Odstřihněte na tečkované čáře, přetočte jeden konec a přilepte AB na ab a CD na cd.“
Ustřižením získáte úzký proužek. Na jedné jeho straně stojí KDYSI DÁVNO BYLA. Na druhé straně je POVÍDKA, KTERÁ ZAČÍNALA. Kdybyste teď prostě konce proužku slepili, dostali byste obroučku se slovy KDYSI DÁVNO BYLA na jedné straně, a slova POVÍDKA, KTERÁ ZAČÍNALA by byla na druhé straně. Ale když přidáte zkroucení, nevznikne obroučka, ale matematický povrch nazvaný Möbiova páska.
Möbiova páska je zvláštní a pozoruhodná věc. Objevil ji v roce 1958 německý matematik August Ferdinand Möbius, a má jednu vlastnost, která se zdá nemožná: je to věc, kterou uděláte z obyčejného kousku papíru, ale má jenom jednu stranu. Zkuste si to sami, hned teď, nenechte se prosit.
Vezměte si úzký kousek papíru, jednou ho přetočte a slepte. Když vezmete Möbiovu pásku do prstů, vždycky ji budete jedním prstem tisknout z horní strany a druhým z dolní. Ale když uprostřed pásky uděláte čáru, která začíná „nahoře“ a povede rovnoběžně se stranami pásky, zjistíte, že čáranakonec projde místem „dole“ a bude pokračovat dál, až se vrátí tam, kde začala. A to znamená, že Möbiova páska má jen jednu stranu! Navzdory tomu pořád platí, že každý bod na pásce má svůj protějšek na opačné straně, takže se zdá, že existuje přední a zadní strana, ale je to jen iluze.
Nemůžu si pomoct a prostě vás musím poprosit, abyste zkusili Möbiovu pásku rozstřihnout podél té prostřední čáry, kterou jste zrovna udělali. Schválně to zkuste, uvidíte, co se stane. Nemá to nic společného s literaturou, ale je to vážně super. A když pak i výsledek podélně uprostřed rozstřihnete, stane se ještě něco bláznivějšího – zkuste to, opravdu.
Každopádně pokyny v Barthově povídce vedou k nekonečné smyčce příběhů: „Kdysi dávno byla povídka, která začínala: Kdysi dávno byla povídka, která začínala: Kdysi dávno byla povídka, která začínala…“ Jenomže: faktu, že jde o Möbiovu pásku (o které by se dalo říct, že do příběhu doslova vnáší skutečný zvrat), se tu vlastně pořádně nevyužívá.
Stejného efektu – příběhu, jehož konec je zároveň jeho začátkem, takže vzniká nekonečná smyčka – by se dosáhlo i pomocí prostého kruhu. Stačí napsat větu „Kdysi dávno byla povídka, která začínala“ na proužek papíru a slepit konce. Takže bych řekla, že „Rámcová povídka“ by se měla označit spíš za kruhovou povídku než za Möbiovu pásku.
Nejlepší kruhová povídka, kterou jsem četla, je „Spojitost parků“ amerického prozaika Julia Cortázara. Má jen stránku a kousek, a snad mi prominete, že vám zkazím překvapení, když teď shrnu její děj. Muž sedí v zeleném křesle ve své pracovně a dočítá román. Román je o dvou milencích, kteří plánují vraždu. Po své poslední schůzce se rozejdou do noci, ona jedním směrem, on na druhou stranu. Tiše vejde do
domu muže, kterého má v úmyslu zabít, plíží se po schodech, vstupuje do pracovny, kde v zeleném křesle sedí jeho oběť a čte si…
A pak samozřejmě můžete číst znovu od začátku, tentokrát s vědomím, jak muž v zeleném křesle skončí. Pokaždé když se v kruhové povídce vracíme na začátek, každé nové „Bylo nebylo“ přidává další vrstvu narativního odstupu. Když se vrátíme k myšlence Hilberta Schenka z druhé kapitoly, tedy že každá nová úroveň narativního odstupu vytváří další rozměr příběhu, pak jsou kruhové povídky příkladem vyprávění s nekonečně mnoha rozměry.
Všechny tyhle dimenze ovšem nemůžeme nikdy projít, protože vždycky přijde chvíle, kdy musíme čtení ukončit. Netuším, jakého nejvyššího počtu rozměrů tímto způsobem nějaký příběh dosáhl; v jistém smyslu je to bitva, která se nedá vyhrát – jakmile najdeme vítěze, můžeme stvořit jiný příběh, který bude začínat „Jednou jsem četl následující příběh“, a ocitovat v plném znění text dosavadního vítěze, a odsunout ho tak na druhé místo.
Vraťme se teď k Möbiově pásce [anglicky Möbius strip] – je přinejmenším jeden autor, který jejích vlastností využil důsledněji. Britský spisovatel Gabriel Josipovici vydal v roce 1974 sbírku Mobius the Stripper, neboli Striptér Mobius (což mimochodem není překlep, Josipovici to skutečně píše bez přehlásky). Text celé titulní povídky je rozdělen na horní a spodní polovinu. Je jedno, kterou začnete číst.
Příběh z horní poloviny je o muži jménem Mobius, který je striptérem v nočním klubu – svléká se doslovně, aby se pokusil mentálně svléci všechno, čím ho zatěžuje společnost, a nalézt své pravé já. Příběh ve spodní polovině je o spisovateli, který má tvůrčí blok, snaží se očistit svou mysl a přijít na nové nápady. Přítel mu doporučí, že by se měl jít podívat na Mobiovo vystoupení, a to spisovateli vnukne myšlenku. Rozhodne se napsat povídku o Mobiovi, i když se s ním nikdy nesetkal – a v tomto místě spodní příběh končí. Můžeme se plynule ve smyčce vrátit na začátek prvního příběhu, a tentokrát v ní uvidíme povídku stvořenou spisovatelem.
Mohla by to být jen klasická kruhová povídka, ale na to je Josipovici moc chytrý. Když putujete podél Möbiovy pásky, má každý bod vaší dráhy protějšek na opačné straně – dosáhnete ho přesně v polovině cesty. A Mobius the Stripper tuhle vlastnost pásky odráží: události v každé polovině příběhu prosakují do druhé poloviny, jako by inkoust nápisu na Möbiově pásce prosvítal na druhé straně. Příběhy se prolínají, a není možné říci, který z nich je „skutečný“ – píše autor fiktivní záznam o skutečném Mobiovi, anebo je Mobius zcela vymyšlený? A jak v takovém případě autor na ten nápad přišel? Shodou okolností existuje obdoba Möbiovy pásky ve vyšších rozměrech – „těleso“, které nemá vnitřek ani vnějšek. Nazývá se Kleinova láhev (podle matematika Felixe Kleina). Kdybyste se někdy doslechli o románech utvářených podle Kleinovy láhve, tak mi prosím napište!
úryvek z knihy: Sarah Hartová: Za devatero nulami Zázračné spojitosti mezi matematikou a literaturou Argo a Dokořán 2025 O knize na stránkách vydavatele 
